Určitě si dobře pamatujete. Slýchali jsme to všichni. Předvolební ohranou písničku o tom, jak je školství prvořadou prioritou.
Ale kde že ty loňské sněhy jsou! Nebo spíše - kde že ty předvolební proklamace zůstaly. Pan profesor Fiala. Někdejší ministr školství za ODS. "Ten přeci školství pozvedne," říkali si i mnozí mí kolegové. Hlavně že prý musíme být rozpočtově zodpovědní, abychom to všechno neprož... neprojedli (řečeno slušně a bez prominutí).
Jenže povolební realita je poněkud jiná. Jak se praví ve firmách při školení manažerů - Slibem nikdy nezarmoutíš!
Pan profesor Fiala a jeho vláda školství nepozvedají. Pozvedli, resp. nadzvedli akorát učitele ke stávce.
Školství přestalo být "nejvyšší prioritou" snad hned první noc po volbách. A volič si připadá jako podvedený ženich (či nevěsta - ať jsme genderově korektní), který po svatební noci zjistí, že je všechno úplně a docela jinak!
Ale teď vážněji. Nepatříme zrovna mezi světová impéria. Jsme stát rozlohou poměrně malý, a přesto o nás svět v minulosti věděl. Bylo to díky našemu "know how", díky naší moudrosti, šikovnosti a vzdělanosti. Jako v pohádkách od Boženy Němcové, kde chytrost a důvtip vždy nakonec zvítězí nad mocenskou či početní převahou.
Jestliže tedy něco konstituovalo v dějinách prestiž českého národa, pak to byla vždy kultura, a dále pracovitost a vzdělanost. Národ Husa, Chelčického, Komenského, Masaryka,... A mnohých dalších. Národ Wichterleho, Heyrovského, Seiferta.
Jenže kde že ty loňské sněhy jsou!
Zdálo by se, jako by v polistopadové epoše naší novodobé historie právě vzdělání a šikovnost našeho lidu byly vládnoucímu establishmentu jaksi na obtíž. Praví se též, že vzdělaný národ se obtížně ovládá a manipuluje. A v tom asi bude zakopán pes. Nebo spíše rakev našeho pohřbívaného školství coby údajně nejpřednější předvolební priorita pravicových vlád.
Pohřbili jsme své "rodinné stříbro", kterým bylo kvalitní učňovské školství. Další hřebík do rakve české vzdělanosti zatloukly polistopadové vlády zpackanou inkluzí, kdy došlo ke zrušení špičkových speciálních škol, jaké nám záviděl celý svět. A smrtící ranou českému školství je iniciativní ministr, který (jak se kdysi říkalo) je horší než třídní nepřítel. Quo vadis, české školství???
Přejděme nyní od obecné teorie a řečnických otázek, na které neexistují nesprosté odpovědi, k praxi a každodenní školské realitě.
Před pár dny jsem obdržel dotaz, jak bych coby kandidát do krajského zastupitelstva řešil problém nepedagogických pracovníků. Už onen nejapný dotaz mě zarazil a rozčílil. Nepedagogičtí pracovníci představují "problém"?!
Řekněte mi upřímně, kdo by měl nervy a trpělivost pracovat ve školství, a přitom nemít pravomoci kantora. Ono upřímně, i kantoři se "díky" polistopadovému diskursu stávají čím dál více bezzubými, ale o tom zase až někdy jindy. Jak je vůbec možné, aby "tabulkový plat" nepedagogického pracovníka byl nižší, než kolik činí minimální mzda?! A aby ředitelé byli nuceni "dorovnávat" jejich platy formou jakési almužny, kterou vezmou z úplně jiné hromádky na úplně jiné věci? Tohle mi hlava nebere!
Nebo to dojde tak daleko, že si učitel v budoucnu (pokrok nezastavíš) sám ve škole zatopí, sám dětem uvaří obědy ve školní jídelně, sám po dětech vytře podlahu, sám vymaluje třídu a nakonec si i sám umyje záchody? Tak předně - topit nám Evropská unie nepovolí, neboť nemáme emisní povolenky a kotlíková oprávnění, vařit nám hygiena asi zakáže, neboť už teď žáci nesmí používat ani ve třídě, ani na WC erární ručníky.
Prostě samý předpis a samé nařízení, často v protisměru ke zdravému selskému rozumu. Ten je asi pro dnešní systém vůbec nejnebezpečnější - ten by systému mohl ještě hodně zavařit - proklatý zdravý rozum a kritické myšlení!
Inu, jak se zdá, tak jsme se sami chytili do sítě systému jako moucha do pavučiny. Zlí jazykové občas tvrdí, že nejlepší ministr školství je takový, který nedělá nic. Učitelé se v noci budí divokými sny, v nichž řádí jednotliví ministři školství jako pominutí a vymýšlejí různé reformy. Trochu to mnohdy připomíná pohádku Pyšná princezna, v níž popletený pan král, ovlivněn svými nehodnými rádci, odvolává, co odvolal, a slibuje, co slíbil. Jednomu by se z toho zatočila hlava. Ale na to nemá dnešní pracovník ve školství vůbec nárok!
Učitel musí být dnes především dobrý stratég. Takový voják v záloze, ale vždy připraven vést válku (s rodiči, žáky, s vedením školy, s právníky rodičů, s neziskovými organizacemi, genderovými fanatiky a lobbisty, sponzory školy, GDPR, pandemiemi a proxy válkami, s novodobými Karly Čurdy, inkvizitory Bobligy a pražskými Koláři, s umělou inteligencí, kyberšikanou a sociálními i asociálními sítěmi).
Zkrátka a dobře - učitel musí zůstat vždy bdělým a vždy připraveným zasáhnout v bojové pohotovosti. Vždy profesionální, vždy odolný fyzicky i psychicky! Nikdy nevíte, odkud to přiletí a kdo vám nejen vrazí kudlu do zad, ale ještě s ní bude ve vás cloumat. Možno proto, abyste správně ucítili, odkud právě vítr vane a co si máte jako správný a uvědomělý pedagog správně myslet - o sněhových vločkách, o tzv. odbornících na vzdělávání, o státních maturitách, o školicích agenturách, o mezinárodní politice, o válce a míru, o svých vlastních nedostatcích apod.
Dnešní zaměstnanec ve školství to prostě vůbec nemá lehké. Škola se nám za posledních pětatřicet let proměnila v dokazovací instituci, kde si zaměstnanec musí především pořádně (a hlavně neustále) krýt svá záda. Vytvářet alibi a profesní portfólia. A někdy se musí umět i správně a adekvátně sklonit a patřičně poklonit, někdy musí, jak se říká "ohnout páteř". A vůbec nejlepší to asi mají ti, kteří žádnou páteř nemají. V ideologickém předklonu a ideálně při tom ještě zároveň vzorně stát, jaksepatří, v haptáku.
Spisovatel Michal Viewegh napsal trochu satirickou a ironickou knihu o dvou učitelích, kteří se tzv. vykašlou na školství. Zvláštní cestou v jejich příběhu se z prvního učitele stane profi gigolo a z druhého nájemný vrah. Tak si někdy ve slabé chvilce, když trochu klesám na mysli, říkám, jakým směrem bych se v takové situaci asi měl vydat právě já. Obávám se však, že ani v jednom případě by mé výdělky za "Melouch"(tak se kniha jmenuje), nedosáhly na úroveň statistického průměrného platu ve školství. Toho platu, který se chová trochu jako Paní Colombová. Všude se o něm mluví a píše, ale téměř nikdo ze zaměstnanců ve školství ho na své výplatní pásce ještě nikdy neviděl.
Tak nevím. Možná, že problém tkví nakonec ve mně samotném. Třeba nemám ten správný "učitelský um", abych realitu ve školství viděl růžově i bez růžových brýlí Mámení. Na kvalitní drogy můj školský plat rovněž nestačí, tak občas sáhnu jen po "kafi" či čokoládě s "dortaminy" na kantorovy pocuchané nervy.
V nadpisu svého příspěvku jsem použil negaci parafráze z citátu prvního československého prezidenta Tomáše G. Masaryka. Jak pak by asi Pan Prezident Osvoboditel zhodnotil dnešní stav českého školství? Možná by ho zařadil do svého spisu Naše nynější krize, třeba by se o něm zmínil též v díle Rusko a Evropa anebo by problematiku školství uplatnil v sociologické práci Sebevražda. Páchá nynější české školství nějakou formu svého harakiri?
Často si jako kantor říkám heslo připisované husitskému vojevůdci Janu Žižkovi (o němž možná v budoucnu budu učit už jen jako o "středověkém teroristovi"): "Nepřátel se nelekejte a na množství nehleďte!" Rozhodně tento bojový pokřik platí ve střetu se školní administrativou a byrokracií. Ale abychom nekončili pesimisticky. Vladimir Iljič Lenin pravil heslo jiné: "Učit se! Učit se! Učit se!"
To dnes platí hlavně pro učitele - ještě víc než pro žáka. Dnešní učitel se musí učit aklimatizovat v nové době, kde host vyhazuje vrchního, žák a rodič poučuje vyučujícího, a vůbec školství generace XYZ je hlavně o tom překonávat nové výzvy!
Shrnuto a podtrženo - dnešní učitel toho musí vydržet víc než Sokratés. A přitom ví, že nic neví. Pije totiž číši bolehlavu dennodenně. A že těch nových výzev je opravdu požehnaně. Protože jedním si můžete být předem jistí. Ve školském životě nikdy neupadnete do stereotypu, protože každý nový den vás překvapí (či nase..., ehm, naštve) něco jiného.
A to je jediná jistota současného školství. Že se nebudete nikdy nudit. A třeba si potom můžete ještě najít nějaký "melouch".
S nutnou dávkou obranné sebeironie
aneb "Žijeme si nad poměry!"
Fotogalerie
