Keller bez cenzury: Jan Keller dnes komentuje nové plány české armády a vlády „mobilizovat“ společnost k válce s „vojensky vyspělým protivníkem“…
Shromáždění velitelů české armády, které právě proběhlo v Praze, se stalo jakousi vojenskou přehlídkou kuriozit a paradoxů, v nichž se ocitla a do níž stále hlouběji zabředává naše společnost. Novopečený náčelník generálního štábu vyzval k přípravě na válku proti vyspělému protivníkovi. Chtěl tím snad naznačit, že celé ty roky, co odevzdáváme nemalé peníze na vyzbrojování, jsme se připravovali na válku proti vojensky nevyspělým protivníkům? Z jakého důvodu jsme si mysleli, že na nás vojensky nevyspělý protivník asi zaútočí? A jestliže tomuto dosavadnímu očekávání odpovídá stav naší armády, kdo za to bude potrestán?
Náčelník dále prohlásil, že „věčný mír je utopií“. Pokud si dobře vzpomínáme, od samého počátku tvrdila Evropská unie, že právě díky ní vládne v Evropě dlouhodobě mír. Jejím vznikem skončil věk válek, které evropské státy v minulosti pravidelně iniciovaly. S tímto tvrzením byl provozován nábor nových členů včetně České republiky. Ukazuje se, že ani po grandiózním rozšíření není EU schopna tento svůj hlavní cíl naplnit. Snad bychom měli využít posledního měsíce našeho předsednictví k tomu, uvést věci na správnou míru. Evropská unie zde není kvůli nějaké mírové utopii. Je zde kvůli tomu, abychom „s brutální efektivitou“ radikálně přezbrojili. Otázkou zůstává, zda všichni náčelníci v Evropské unii sdíleli mírové iluze, anebo po celou tu dobu počítali s válkou proti nejmenovanému vyspělému protivníkovi a věděli, co k ní spolehlivě povede.
Z hlediska pěti priorit, které náčelník generálního štábu vytýčil, jsou snad nejzajímavější poslední dvě. Jednak bude armáda vyžadovat, kvalitní zázemí, aby do ní chtěli vstupovat mladí lidé, jednak potřebujeme legislativu k tomu, abychom v případě potřeby mohli mobilizovat společnost.
K tomu, aby byli mladí lidé a celá společnost ochotni bránit svou vlast, původně sloužilo vlastenectví, apel na národní hodnoty, vědomí vlastní suverenity. Všechny tyto prvky lze bezesporu zneužít a mnoha národy zneužívány byly a jsou. Náš problém je však momentálně v něčem jiném. Vlastenectví, suverenita a národ se dostaly na index. Kdo se k nim hlásí, je v lepším případě vysmíván coby flastenec, v případě horším označen za agenta vojensky vyspělého protivníka vedoucího proti nám hybridní válku. Jak chce politická elita mobilizovat, jestliže tyto hodnoty zároveň tabuizuje? Náčelník generálního štábu si vystačí s komfortním prostředím pro mladé zájemce o vojenskou službu a s příslušnou legislativou pro ty ostatní. Bude to ale dostačující?
Odpověď bychom marně hledali ve vystoupení pana prezidenta. V něm najdeme jenom Kábul, preventivní války vedené našimi vojáky v cizině a vysoce účinné bojové drony. Odtud už národní obrození nepřijde. Odpověď nenajdeme ani u pana premiéra. Zadeklamoval sice připravený dokument se stejným zápalem jako na jaře na výstavě Země živitelka, na tabuizovaná slova si však dával dobrý pozor.
Protože naděje umírá poslední, zbyla ještě ministryně obrany. Bohužel zde naděje vyprchala už s příchodem k řečnickému pultíku. Zmínila sice důležitost vysoce motivovaných armádních záloh, dobrovolných vojenských cvičení a nově chystané „dobrovolné branné povinnosti“. Namísto vlastenectví však mluvila o chystaném převzetí 14 starších tanků z Německa, namísto národních hodnot apelovala na výcvik ukrajinských jednotek na našem území a namísto státní suverenity hovořila o nutnosti zajistit servis pro vojenskou techniku.
Záhadou zůstává, jak podporovat národní hrdost na troskách vyprodané národní ekonomiky, jak apelovat na suverenitu, která se stala sprostým slovem, a jak vydávat za vlast potenciální prostor pro rozvinutí jednotek NATO na území mezi Šumavou a Beskydami. Na zajištění toho všeho zbude nakonec asi jen ta přísně dobrovolná povinnost.