Jako společnost pociťujeme, že se »něco« děje. K celkovému neklidu přispěla i velmi tragická událost na filozofické fakultě v Praze. Jak vy jako pedagog vnímáte současnou dobu?
Zvláštní je, že té tragédii na FF UK se začalo v některých alternativních kruzích říkat »české 11. září«. Nebudu se zatím více vyjadřovat k této podivné a tragické kauze, protože časem zřejmě ještě dost věcí vyjde najevo. Rozhodně bychom neměli nic bagatelizovat ani jakkoli zlehčovat. Už jen z čiré úcty k pozůstalým obětí. V tuto chvíli můžeme učinit jen jedno jediné – vyjádřit upřímnou soustrast všem pozůstalým. Projevit osobní lítost nad velikou lidskou tragédií. Pocity? Bezmoc kombinovaná s vnitřním hněvem.
Vy se ptáte na mé vnímání současné doby. Vnímám ji tak, že žijeme v informačním virtualismu. Informační propagandistická válka. Umělá inteligence. Oficiální zprávy už jakoby neexistují, vše se proměnilo v mediální propagandistické »prefabrikáty« a konstrukty. Představitelé Fialovy vlády adorují válečné zbraně a militarismus. Současná společnost tak citelně připomíná nihilistickou dystopii.
Jaká je atmosféra ve třídách, kde učíte?
Tato otázka míří k daleko hlubší problematice. Ve školství se dlouhodobě projevují určité tendence a trendy, které mají jistou setrvačnost. Žáci se mění, a přesto některé jevy ve školství zůstávají nadčasové. Přesto, a právě proto, jsem bytostně přesvědčen, že dětská duše zůstává pořád stejná.
Co se ovšem proměňuje, je onen systémový kontext. A tento kontext posiluje v žácích dojem, že dnešní učitel je jaksi »nahraditelným a nepotřebným článkem« výchovně-vzdělávacího procesu. Bez ohledu na různé generace X, Z, fenomén tzv. sněhových vloček apod. Zásadní charakteristický faktor představuje nebezpečná snaha škol, ale i některých rodičů, totiž tendence budovat falešný »kult žáka«. Tento kult pak v žácích vytváří mylnou představu o své vlastní »důležitosti«. Výsledkem však není vyšší odolnost žáků, nýbrž právě naopak jejich neodolnost. A tak se stává, že nekritickým a nevýchovným přístupem nevznikají z žáků ony očekávané osobnosti, nýbrž jakési neosobnosti. Mrzí mě, že mnoho žáků tak své nejkrásnější životní období prožije ve znamení sociálně patologických jevů. Mnohdy i vinou těchdruhých.
Sociálně patologickým jevům bych se chtěla věnovat více: Podle studie Národního ústavu duševního zdraví třetina deváťáků zažívá úzkosti a deprese. Nedá mi to zavzpomínat na své dětství a jistě tolik spolužáků depresemi netrpělo. Prostě má generace to nezná. Co to je tedy za trend? Rektorka UK řekla, že někteří studenti se sebepoškozují a škola se snaží jim pomoci. Jde o elitní vysokoškolské studenty! Také takové jevy pamatujete z vašich studentských let?
Takové trendy jsou bohužel skutečné a jsou přítomné na všech typech škol. Odpusťte mi ono cynické zjednodušení, ale možná, že právě trochu hloupější děti zpravidla nemívají takový pocit nespokojenosti se svým vlastním životem, jaký mívají např. děti chytřejší či nadané. Prostě některé děti o tom tak moc nepřemýšlejí. A ty šťastnější to tak moc neřeší. Možná, že když nemáme dostatečné starosti, tak si prostě »děláme starosti«. Jenže všechno z něčeho pramení.
Mládí bylo v každé době kritické a někdy tvrdé i samo k sobě. Avšak autoagrese, s jakou se setkáváme v poslední době, není jen běžným projevem nezralého mládí a »telecích let«. Psychologové a dětští psychiatři bijí na poplach. Počet dětských pacientů v jejich ordinacích narůstá exponenciální řadou. A to hovoříme o té lepší variantě, kdy dotyčný svůj problém řeší a řešit ho chce. A kdy nachází podporu u svého okolí. Nejsem odborníkem ani lékařem, ale u některých mladých dívek může oním spouštěčem být klidně i zahrávání si s hormonální antikoncepcí. A s hormonálním experimentováním obecně.
Podle mého názoru část viny za tento stav nesou média. Všimněme si titulků u některých článků o dokonalých tělech, luxusních dovolených, bohatých krásných úžasných párech apod. Z toho snad vyplývá, že normální autentický, reálný žijící a skutečný člověk s chybami a nedokonalostmi se vlastně stává jakýmsi »loserem«, resp. »podčlověkem«?! Jsme takto zvrácenou společností? Vnímají to tak někteří mladí? Lidé jsou redukováni jen na věci a zboží. Kdo se dnes většinově stává ikonou mladých? Pokorný statečný člověk, nebo arogantní celebrita?
Obávám se, že platí to druhé. Scházejí nám podle vás pozitivní příběhy, které by dětem a mladé generaci ukazovaly směr? Jenže co jsou to pozitivní příběhy? Z pohledu současné morálky třeba i příběh bratrů Mašínů.
Bohužel pozitivní příběhy scházejí. Dnešní doba se vyznačuje morálním zemětřesením. Z vrahů se dělají hrdinové a z hrdinů vrazi. Je na nás, učitelích, abychom pozitivní a konstantní příklady hledali a předávali dál. Ale dějiny vždy píší vítězové.
Proč mladí lidé berou drogy?
To je zásadní otázka. Protože tak či onak nejsou spokojeni s reálným stavem světa a touží po změně svého stavu vědomí. Utíkají ke droze, protože chtějí změnit své vědomí vnímání reálného světa. Nebylo by tedy lepší raději měnit svět než to, jak svět vnímá můj mozek? Většina takových lidí je přesvědčena o klamné skutečnosti, že droga posílí jejich sebedůvěru, že jim umožní prožít lepší a kvalitnější sex či že jim pomůže zapomenout na jejich problémy. Naopak, droga jim mnoho nových problémů sama vytváří.
Takže se znovu vraťme k výchově a ke Komenskému. Jak my, dospělí, naučíme naše děti, aby viděly svět růžověji i bez růžových brýlí Mámení, bez podpůrných prostředků, bez (sebe)klamu? Jakou alternativu světa jim dokážeme my sami předložit a nabídnout?
Zmínil jste neodolnost současné mladé generace. Žijeme v materiálně nejlepších časech a zpravidla u nás nikdo neumírá hladem, což rozhodně nelze říci o mnoha zemích světa. Zpohodlněli jsme.
Souvisí to s nároky a tvrdostí dnešní doby. Mnoho lidí si nalhává, že žije – já pro to mám takový svůj příměr – jako v reklamě na prací prášek, ale sociální realita je jinde. Vlastně ta sociální realita mluví proti všemu, co se nám současný mainstream i vláda snaží namluvit. Lidé dnes žijí svůj život jakoby nanečisto. Ale čas je, naštěstí i bohužel, spravedlivý ke všem stejně, resp. neúprosně měří všem stejně. A ono i s tím materiálním zabezpečením už to pro mnohé rodiny nebude růžové. Některé matky samoživitelky pracují ve dvou až třech zaměstnáních a některé děti nemají na obědy ve školní jídelně. Vláda by neměla dávat almužnu, ale měla by zajistit, abychom se nevraceli někam do 19. století! Principiálně!
Děti jsou vyšší, těžší, ale bez kondice. Není nedostatek pohybu důvodem i psychických obtíží a neschopnosti poprat se s problémy?
Ještě má generace odpoledne zahodila školní tašku do kouta a do setmění běhala a skotačila někde venku. Tzv. domácí vězení bylo trestem. Dnes se domácí komfort výrazně zvýšil. Řečeno s nadsázkou, dnešní děti chodí »za trest ven«. Ale neplatí to o všech. A poslední, co bych chtěl, by bylo paušalizovat a generalizovat. Jde spíše o to, že »dickensovský« kapitalismus coby vládnoucí socioekonomický systém nemá ideály. Proto i soudobí žáci, prvky v množině systému, mají jen své osobní kariérní plány. Často značně neskromné. Z těch pak v konfrontaci s životní realitou střízlivějí. Někdy je to těžká kocovina. Jak ale zdůrazňuji, čest výjimkám!
A co se pohybu týče, mnoho dětí se cíleně vyhýbá tělocviku. Ale to je otázka spíše pro tělocvikáře. Proč je školní sport pro některé děti více traumatem než relaxem? A ještě jeden postřeh: Dříve rodiny hodně chodily na procházky. Často právě do přírody. To už dnes moc nevidíte.
Jak hodnotíte jako pedagog televizní tvorbu, a to nejen pro dospělé, ale i pro děti? Sledujete soudobé pohádky?
Přiznám se, že nejradši mám hudební pohádky z 80. let. Nemusím ani ty z 50. let – v nich mi někteří »proradní rádcové« až příliš připomínají některé pravicové politiky, a nemám v oblibě ani pohádky současné. V nových pohádkách, je to jen můj soukromý pocit, se bohužel objevují jakési satanistické a násilné prvky. A v mnohých dnešních dětských příbězích se hlavním »hrdinou« stává nějaký Bad-boy či Bad-girl. Bumerangový efekt jednou může nastat a kult zla se společnosti může krutě vymstít. Samozřejmě, že i v našich dětských časech jsme také zvídavě pošilhávali po různých typech padouchů. Jenže na rozdíl od dneška tam tenkrát nebyl zákeřně implikován onen podprahový satanismus.
Slyšela jsem názor odborníka: namísto vojenských super-letadel by bylo potřeba posílit psychologickou pomoc dětem. Ordinace dětských psychiatrů a psychologů jsou nacpané a objednávkové termíny extra dlouhé. Jaké má mít slušná vláda priority?
Fialova vláda vyměnila budoucnost českých dětí za zbrojní lobbing. Co k tomu víc říct? Voliči si zkrátka příště musí zvolit jinou a lepší vládu. Prioritou slušné vlády musí být tzv. sociální práva. Tedy aby měl každý člověk elementární právo na lidskou důstojnost. Bez účasti KSČM žádná taková vláda vzniknout prostě nemůže.
Pro to, aby učitelé dokázali rozpoznat varovné příznaky emočních potíží žáků v ZŠ, se prý rýsuje nový předmět – o emocích. Již byli proškoleni první učitelé v pilotním projektu. Přivítal byste takový předmět?
Tak na tohle jsem se zeptal přímo těch, jichž se to týká bezprostředně. Jeden mimořádně vnímavý a chytrý student jménem Lukáš (už tedy středoškolák) mi přes sociální síť dal následující odpověď: »Mentální stabilita nejde naučit. MŮŽEME o ní ale mluvit. To je jediný ZPŮSOB prevence. Když člověka bolí ruka, jde k doktorovi. Stejné by to mělo být s psychickými problémy. Nesmí se na to nahlížet jako na zvláštnost.« Já sám k tomu už jen stručně dodávám: Bolí tělo a bolí také duše. Mnoho nemocí má navíc psychosomatický ráz. Jde o to, jestli na člověka nahlížíme celostně.
Odborníci dokládají, že sociální sítě jsou návykové. Chápeme, že slouží ke spojování lidí, kteří by se bez této moderní komunikace nikdy nenašli, ale nezpůsobuje to také patologické jevy?
Vzniká nám tu digitální demence, která je součástí globalistického plánu tzv. deracionalizace, vedle deindustrializace a řízené depopulace. Lze to nazvat ještě krásně lidově – debilizace společnosti. A tato deracionalizace má své četné zastánce v osobách některých rodičů, některých ředitelů, některých lidskoprávních aktivistů. Má rovněž pevnou oporu v některých neziskovkách atd. Každá technologie může být dobrým sluhou a zároveň špatným pánem. A přihlouplá či závislá populace se přeci snáze ovládá a manipuluje.
Probíhají diskuse se žáky v hodinách občanské nauky, dějepisu, českého jazyka apod. o aktuálních tématech? A co když jsou názory jiné než ty preferované? Troufnou si to vůbec pedagogové, aniž by se báli případného popotahování?
Myslím, že exemplární příklad potrestání paní učitelky Martiny Bednářové je výstrahou všem kantorům, kteří by v žácích chtěli podporovat kritické myšlení. Čest Paní učitelce!
Má další otázka je asi stejně bláhová: Baví se učitelé ve sborovnách o politické situaci?
Možná, že ano, že se baví o politice. Vzhledem k tomu, že jsem na svém osobním příkladu absolvoval podobný »proces« jako paní kolegyně Martina Bednářová, tak se o tom s nimi spíše nebavím já. Že je postoj kantorů mnohdy »schizoidní«, o tom jsem bytostně přesvědčen. Ale s pedagogy je to svým způsobem velmi obdobné jako s žáky. Všichni nejsou stejní. Známe to již z klasické literatury – Vyšší princip i Profesor Neřád. Učitelé nefungují jako jednotný, hrdý stav – ani nejsou příliš svorní a soudržní. Tím si sami jako celek škodí. Někteří si dokonce osobně připadají jako konformní »lepšolidé« a dávají to svému okolí patřičně najevo. Třeba když někdo v jejich okolí či ve sborovně zastává jiný než mainstreamový politický názor.
Abychom nekončili pesimisticky, tak na závěr mi dovolte poděkovat všem učitelům, kteří svou profesi vykonávají poctivě a spravedlivě. To i sami žáci nakonec oceňují, i když někdy třeba až s delším životním odstupem. Ale důležité není, aby správný smysl naší profese vždycky vnímali žáci nebo rodiče. Důležité je, aby si sami učitelé vážili sebe samých, aby si školy vážily jejich práce a aby v té náročné práci právě ti učitelé spatřovali a nacházeli radost a smysl.