Na první pohled by se mohlo po »úspěšných« prezidentských volbách v Rakousku a Francii zdát, že zemětřesení po brexitu se nekoná. Zda je Evropská unie skutečně reformovatelná, jak jsme mnohokrát slyšeli z úst jejích vůdců, ukáže další vývoj.
Uvidíme, jak si poradí s prohlášením eurokomisaře pro vnitro Dimitrise Avramopulose, který pohrozil evropským soudem těm zemím, jež nadále odmítají přijímat migranty v rámci programu přerozdělování podle kvót. K těm neposlušným státům patří i náš stát.
Do popředí se bude dostávat i myšlenka tzv. vícerychlostní Evropy, jejíž prosazení bude potvrzením ekonomické nadřazenosti především Německa vůči ekonomicky méně výkonným zemím. Z minulosti připomeňme osud Řecka. Českou republiku, nacházející se hospodářsky v roli montoven, jejíž vývoz je z 80 procent závislý právě na Německu, nevyjímaje. Jaký je ale pravý důvod našeho věčného setrvání v tomto prohnilém uskupení, které prosazuje česká vláda?
Nemělo by být právě koloniální postavení České republiky v EU důvodem k našemu většímu zapojení se do projektu Nové hedvábné stezky, který napomůže dalšímu propojování Asie, Afriky a Evropy prostřednictvím obchodu? V době, kdy Evropa jako taková je řízenou migrací odsouzena k zániku a budoucnost se stěhuje směrem na východ?
Naší vládě se zatím do velkých společných projektů příliš nechce. Česko se nepřipojilo k dalším 17 evropským státům a nestalo se zakládajícím členem Asijské banky pro investice a infrastrukturu, z níž hodlá Čína financovat velké projekty Nové hedvábné stezky.
A tak zatímco ODS neustále poukazuje na porušování lidských práv v této nejlidnatější zemi a Kalouskova pražská kavárna se při každé příležitosti houfuje s tibetskými vlajkami, rychlovlak s logem »čínský sen« nám ujíždí.
Nebo je pravým důvodem nechuti k projektu Hedvábná stezka skutečnost, že tento projekt je vlaštovkou vzniku mnohopolárního světa, v němž už nebude mít hlavní slovo atlantický Západ, na který nejen Česká republika není připravena a není ani v jeho zájmu?
Před třiceti lety byla Čína rozvojová země na chvostu, dnes vévodí světové ekonomice. Končí tak éra hegemona v podobě zadlužených USA, které by bez neustálých válečných konfliktů dávno skončily v bankrotu.