Rozhovor Haló novin s plzeňským poslancem za KSČM - Jiřím Valentou, místopředsedou sněmovního Výboru pro evropské záležitosti (KSČM)
Chystá se Dublin IV, o kterém se nyní nejen v ČR dost diskutuje. Hodně zemí EU s ním nesouhlasí. Mnozí lidé možná nevědí, oč jde, co vlastně je Dublin I, II, III. Můžete to vysvětlit?
Dublinské dohody stanovují, že žádost cizince o mezinárodní ochranu by měla být projednána a rozhodnuta pouze jedním z členských států EU a společně s nařízením o databázi otisků prstů, ve zkratce EURODAC, tvoří základ tzv. dublinského systému. Aktuálně platná verze Dublin III, účinná od ledna 2014, obsahuje kritéria a postupy pro konkrétní určení členské země příslušné k posuzování žádosti migranta ze třetí země. Má za cíl vyloučit situaci, kdy se žádný ze států necítí odpovědný za posouzení žádosti o azyl, čímž jsou uprchlíci donuceni opakovaně opouštět státy v závislosti na přijetí či odmítnutí jejich žádosti. Předpokládá se, že mezi žadatelem o azyl a příslušným státem musí také dojít k výměně nutných informací pro konečné rozhodnutí.
Dále se prostřednictvím Dublinu III usiluje o postižení jevu, kdy jednotlivec podá žádost o azyl souběžně, nebo postupně, v několika členských zemích a cíleně mezi nimi cestuje. Zvolená země nabývá obecné povinnosti převzít žadatele na své území až do vyřízení žádosti. Tato povinnost zaniká v případě, že o tento úkon projeví zájem kterýkoliv jiný členský stát, nebo žadatel opustí EU na dobu delší, než jsou tři měsíce. Obecně řečeno, od své první verze Dublinu I, která vstoupila v platnost koncem roku 1997, vyvíjí EU snahu o zabránění dlouhým rozhodovacím procesům, a stanovuje také jednotná odpovědnostní kritéria, i když někdy poměrně nešťastným způsobem.
A pokud jde o Dublin IV?
K jeho iniciaci došlo z důvodu, že země, které byly a jsou migrací nejvíce postižené, a nejedná se pouze o země hraniční, jako Itálie či Řecko, ale i o některé další evropské velmoci, jako je Německo či Francie, vyvolaly debatu o změnách podle jejich úvahy nedostatečných a nefunkčních kritérií. A na tento popud Evropská komise předložila loni v květnu návrh nové verze »Dublinu«. Její obsah má být součástí reformy evropského azylového systému CEAS a měl by napomoci omezit migrační toky například i tím, že bude zajištěna ochrana uprchlíků již v regionu jejich původu a rovnou odtamtud je, po úspěšném absolvování azylového řízení, přesidlovat přímo do EU. Nově by měl vzniknout kolektivní přerozdělovací mechanismus fungující na principu, že pokud bude některá země EU vystavena nepřiměřenému počtu žádostí o azyl, budou všichni další noví žadatelé v dané zemi přerozdělováni napříč Unií, až dokud počet žádostí opět neklesne, což nemusí být v horizontu desetiletí.
Co je na tomto požadavku skoro až obludné, je fakt, že členský stát EU, který se nebude chtít takto dočasně zachovat, na což by měl mít tři roky garantované právo, bude muset zaplatit zemi, kam bude azylant následně přemístěn »příspěvek solidarity« ve výši čtvrt milionu euro. Nově by se také měla zavést povinnost žadatele o mezinárodní ochranu setrvat v členském státě odpovědném za jeho žádost. Tedy ho jakýmsi umělým způsobem »přikovat« k zemi, v níž ani sám nechce trvale zůstat. Zarážející je i návrh na rozšíření definice rodinných příslušníků, což znamená, že počet migrantů bude moci narůst až geometrickou řadou.
Podle jakého klíče se dnes rozdělují uprchlíci do zemí Unie? Existuje k tomu nějaké legislativní zakotvení, musí to projít EP? Má k tomu vůbec EU pravomoci, nebo je to stále v rukou národních států?
Problematiku poskytování mezinárodní ochrany upravuje čl. l. 78 SFEU, který stanoví, že EU vyvíjí společnou politiku týkající se azylu, doplňkové ochrany a dočasné ochrany s cílem poskytnout každému státnímu příslušníkovi třetí země, který potřebuje mezinárodní ochranu, přiměřený status a zajistit dodržování zásady nenavracení. Tato politika musí být v souladu s Ženevskou smlouvou o právním postavení uprchlíků z července 1951, protokolem týkajícím se právního postavení uprchlíků z ledna 1967 a ostatními příslušnými smlouvami. A to je podstatou odpovědi na vaši otázku.
A co je v rukou národních států?
Obecně lze konstatovat, že z hlediska rozdělení pravomocí doposud není Unii svěřena výlučná pravomoc v žádné z oblastí migrační a azylové politiky. Otázky týkající se prostoru svobody, bezpečnosti a práva spadají do oblasti sdílených pravomocí, přičemž EU tak může přijímat vlastní opatření pouze do té míry, bude-li to v souladu s principy rozhodování, pokud možno na co nejnižší úrovni rozhodovacího procesu a proporcionality. Samotná regulace v oblasti azylové politiky ale vychází ze závěrů přijatých na zasedání Evropské rady v Tampere v roce 1999. Základní premisou pro fungování systému by měla být solidarita a spravedlivé rozdělení migrantů mezi členské státy. Ty tak mohou vykonávat své aktivity pouze v rozsahu, ve kterém se EU rozhodla svoji pravomoc přestat vykonávat.
Komu a podle jakých pravidel se nyní uděluje v zemích EU azyl? Jaké jsou druhy azylu?
Kromě azylu udělovaného uprchlíkům nezná právo EU žádný jiný druh azylu, který by byl s tímto statusem srovnatelný. Udělování azylu z dalších důvodů je věcí jednotlivých členských států, u nás máme ještě tzv. azyl humanitární. Evropské právo nabízí však ostatním běžencům také nižší formu mezinárodní ochrany v podobě tzv. doplňkové ochrany. Člověk, který má na ni nárok, je v tzv. kvalifikační směrnici charakterizován jako »státní příslušník třetí země nebo osoba bez státní příslušnosti, která nesplňuje podmínky pro uznání za uprchlíka, ale u které existují závažné důvody se domnívat, že pokud by se vrátila do země svého původu, nebo v případě osoby bez státní příslušnosti do země svého dosavadního pobytu, byla by vystavena reálné hrozbě, že utrpí vážnou újmu, jako je např. trest smrti, mučení nebo nelidské zacházení«. Udělení této ochrany však není automatické a závisí na konkrétním posouzení příslušným státem.
Jaká norma nám říká, kdo vlastně je azylant? Jaká pravidla a charakteristiky pro to platí?
Definice »uprchlíka« vychází z Ženevské úmluvy, jejíž text se přizpůsobuje unijnímu pojetí. Uprchlíkem, a později azylantem, chcete-li, je tak »státní příslušník třetí země, který se v důsledku oprávněných obav před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů nachází mimo zemi své státní příslušnosti a je neschopen přijmout, nebo vzhledem ke shora uvedeným obavám odmítá ochranu dotyčné země«.
Do ČR se zatím uprchlíci moc nehrnou, nejčastěji jen projdou jinam. Máme se jich do budoucna přesto obávat? Mám na mysli především mladé muže z arabských zemí, nikoli příchozí třeba z Ukrajiny.
Ano, aniž bych chtěl vyvolávat nepřiměřené obavy, tato situace skutečně hrozí. Naše malá země disponuje analogicky malou ekonomikou, i když aktuálně relativně dobře fungující. Bohužel v kapitalismu ekonomika prochází hospodářskými cykly, v nichž jsou další fáze mnohem méně pro běžného občana příznivé, a tak se obávám, že by se postupně začaly hroutit základní stavební systémy státu, jako jsou segmenty sociální, zdravotní, ale i bezpečností aj. Zjednodušeně řečeno, finanční nedostatečnost a nenasycenost příslušných kapitol státního rozpočtu by při zvýšeném počtu nepřispívajících způsobila minimálně celkové zhoršení životní úrovně obyvatelstva. Samozřejmě, několik tisícovek migrantů bychom jistě unesli, ale v ohniscích, kde se migrační toky startují, jsou takto připraveny desítky milionů lidí k cestě do Evropy. Je faktem, že již před dvěma lety přišel do Evropy více než milion lidí. O nesourodosti migrantů s evropskými kulturními vzorci ani nemluvím. Osobně se nechci a nebudu podílet žádným způsobem na »gumování naší národní identity« ze sociálně kulturní mapy. Vždy budu více Čechem než Evropanem, nebo dokonce jakýmsi světákem, což je v dnešním globalizovaném prostředí protežovaný termín.
Jaké jsou názory v zemích V4 na tuto problematiku?
Z veřejných informací i agendy sněmovního výboru pro evropské záležitosti vyplývá, že postoje zemí V4 jsou až na detaily shodné, nebo hodně podobné. Na rozdíl od hlasů naší politické reprezentace, která je k obhajobě zájmů vlastních občanů hodně rezervovaná, až nepřiměřeně »opatrná«, jsou hlasy z Polska a Maďarska více slyšet.
Jaké názory převažují v Evropském parlamentu?
Situace v EP je dost nepřehledná. ČR, Maďarsko či Polsko patřily k zemím s nejvyšším počtem poslanců, které se ke kvótám a navrhovanému relokačním mechanismu vyjádřily negativně. Německo a Itálie naopak stále trvají na principu solidarity, i když by se jednalo o solidaritu výhodnou jen pro ně. Naděje na změnu návrhu Dublinu IV vzrostla však poté, co se na prosincovém setkání státy předběžně domluvily, že se nebude moci systém schválit jinak než jednotně. U všech našich europoslanců registruji k navrhovaným kvótám, které by nás měly prozatím podle odhadů zásobovat asi třemi tisíci migranty ročně, poměrně jednoznačný odmítavý postoj. To je podle mě zcela v pořádku.
Shrňte názor naší sněmovny, vlády a také KSČM na řešení uprchlické krize v Evropě. Jak se můžeme nátlaku evropských orgánů bránit?
Z iniciativy Okamurovy SPD, za jednotné podpory KSČM a některých dalších poslanců, byl na lednové jednání sněmovny mimořádně zařazen bod týkající se změny azylové politiky EU, tedy návrh nařízení Dublin IV. Sněmovna již dlouho nebyla tak sjednocená jako při tomto hlasitém odmítnutí vnucovaných migračních kvót. Kvóty neboli povinné přerozdělování uprchlíků, byly sice českou politickou scénou odmítnuty, ale situace není vůbec dobrá, neboť Evropská komise, stejně jako většina EP s tímto mechanismem trvale počítá. Je tak třeba hledat podporu mezi dalšími zeměmi, které zastávají obdobné postoje. Nabízejí se tak státy V4, ale i například Rakousko a některé další, čímž vyjednávací síla prudce vzroste.
Poslanci SPD by nejraději nařízení Dublin IV nepřijali ani zčásti, já osobně si myslím, že nový návrh obsahuje i několik do budoucna nesporných pozitiv. Nově se např. jedná o povinnost státu zkoumat, zda je uprchlík skutečně z nebezpečného prostředí, nebo zda mu již nebyl azyl udělen jinde, což bylo doposud pouze doporučováno. Velkým kladem je i zrychlení procesu navracení neoprávněných žadatelů o azyl.
Z mé strany zazněl na plénu sněmovny mj. i požadavek na konsensuální, tedy jednotné hlasování v příslušných evropských orgánech při schvalování předkládané dublinské směrnice. Něco podobného se mi podařilo prosadit již při jednání výboru pro evropské záležitosti, jehož jsem místopředsedou. Ten, když uděloval vyjednávací mandát předsedovi vlády Andreji Babišovi na prosincovou Evropskou radu, ho takto obdobně také zavázal.
Jestli mohu mluvit za KSČM, tak naše strana již dlouhodobě prosazuje řešení problémů spojených s migrací zejména v místě jejího vzniku, eventuálně ještě v první fázi transferu uprchlíků. Požadujeme do tohoto procesu také výrazně zakomponovat hlavní strůjce migračních vln, tedy země, které svými nevhodnými ingerencemi uprchlický chaos odstartovaly.
Stejně tak je nezbytné při udělování azylu důsledně odlišovat migranty »ekonomické« od těch skutečně potřebných »humanitárních«, a ty první uvedené nekompromisně vracet zpět do jejich bezpečných zemí.
Na závěr několik hodnotících slov k celému dublinskému azylovému procesu.
Osobně se domnívám, že obsahový vývoj dublinských nařízení směřuje stále více k ještě silnější erozi zbylé suverenity národních států, a to ve zřejmý prospěch ekonomicky silných členů EU. V zemích, kde také zcela nepřiměřená a nezodpovědná aplikace teorie multikulturalismu silně destruovala samotné stavební pilíře přijímací společnosti a upozadila autentické kulturní vzorce, již narůstají sebezáchovné tlaky na změnu.
A jako »vhodná« metoda pro takovouto změnu se nabízí přerozdělující bruselský diktát zemím, které svoji migrační politiku po dlouhá léta zvládaly. Tomu je třeba skutečně čelit, a to i přes hrozby některých představitelů EU. Ti již hlasitě varují, že odpůrce nového nařízení, například země V4, jednoduše přehlasují prostou či kvalifikovanou většinou a nepřipustí hlasování konsensuální, tedy přijetí normy souhlasem jednotným. Nesnadný úkol se teď sice bude muset pokusit vyřešit bulharské předsednictví EU, ale ani naši představitelé nesmí zůstat sedět se založenýma rukama, jak tomu bylo převážně doposud.