Na přelomu listopadu a prosince loňského roku jsem se v Pekingu zúčastnil velmi reprezentativního setkání, které organizovala Komunistická strana Číny s představiteli desítek vládnoucích a rozhodujících politických stran a osobností z celého světa.
Setkání nejen na mne udělalo velký dojem a musím se přiznat, že obsah většiny vystoupení vyzníval jako jasný důkaz, že sledujeme postupnou změnu rozhodování ve světě, pro některé výměnu hegemona, pro další přinejmenším nejvýznamnější změnu poměru sil na planetě. Je předčasné hodnotit, jak daleko tento vývoj skutečně dospěl, ale je jasné, že pokud tomu tak skutečně je, hrozí vždy riziko, že ten dosud nejsilnější, který začíná ztrácet, může situaci ustát a reagovat na ni racionálně a minimalizovat škody pro sebe i rizika pro ostatní, může ale také kolem sebe začít obrazně řečeno kopat. A to nejsou samozřejmě jediné dramatické změny, kterých jsme svědky. Navíc Trumpova zahraniční politika je zatím všeobecně považována za impulzivní a chaotickou, bez nějakého strategického ukotvení a nepříliš korespondující s předvolebními sliby.
Z toho důvodu jsem byl samozřejmě zvědav na novou Národní bezpečnostní strategii USA, kterou měl Donald Trump, stejně jako jeho předchůdci, předložit veřejnosti, což také koncem prosince udělal. A vzápětí následovaly další dokumenty Trumpovy administrativy, které na tuto strategii navazují.
Předvolební manifest?
Jak už to v USA bývá a jinak by asi ani nemohlo být, má člověk chvílemi pocit, že dokument je určen především Američanům a chvílemi dělá spíš dojem nějakého předvolebního manifestu amerických republikánů. Problém je v tom, že si prostě zaslouží pečlivého studia a analýzy a jistě je dnes na mnoha úrovních jejich předmětem.
Vždyť přes všechny dramatické změny jsou Spojené státy stále ještě vojensky, ekonomicky, finančně a zřejmě i technologicky nejsilnější zemí světa, reprezentují a prosazují zájmy klíčových globálních kapitálových skupin a jejich chování rozhodujícím způsobem ovlivňuje situaci ve světě. A to ať už pozitivně, tak zejména negativně. A to nemluvím o jejich jaderném arsenálu.
Žel z tohoto hlediska mám ze Strategie ty nejhorší pocity. Když odmyslím její konstatování, že se ve světě leccos změnilo, konstatuje i to, že pro USA vyrostli významní konkurenti v podobě právě ČLR a Ruské federace, ale staví se k tomu typicky »americky«. Jednak toho podle ní dosáhly oba státy vlastně švindlem, protože zneužily »naší dobré vůle«, za druhé nenechává nikoho na pochybách, že to tak, stručně řečeno, nenechá, a že si, jinými slovy, o nějakém tom multipolárním světě vzájemně výhodné a rovnoprávné spolupráce můžeme nechat jen zdát. Dokonce pro Čínu a Rusko, oba nové hlavní protivníky, vymysleli v Bílém domě nový termín: »REVIZIONISTICKÉ STÁTY«. Tedy státy, které by chtěly revidovat naprosto výsadní postavení USA i heslo »AMERICA FIRST«, a tím prý chtějí zpochybňovat americkou moc, vliv a zájmy. Ale to, že stav, který nastal před třiceti lety, kdy se USA nečekaně staly jasným hegemonem a po dlouhá léta si mohly dělat ve světě, co chtěly, už nenávratně skončil, to snad už pochopil každý a evidentně si toho jsou vědomi i v Bílém domě. Jak už jsem ale uvedl, reagují po svém.
Starý koncept
V první řadě se vrací ke starému konceptu, že základním prvkem historie, který platí znovu i dnes, je boj o moc. Proto i jeden ze čtyř pilířů strategie je nazván Mír prostřednictvím síly. A tu sílu je třeba uplatňovat především ve vztahu k oběma »revizionistickým« státům. Vůbec jsou Čína a Rusko v dokumentu zmiňovány téměř na každé stránce. Pravda, Čína o něco častěji.
Dostatečně ilustrativní je, myslím i záměr »hledat oblasti spolupráce s konkurenty z pozice síly především tím, že zajistí, že naší vojenské síle nebude rovno«, nebo tvrzení, že strategie je »realistická, protože uznává ústřední roli síly v mezinárodní politice«. Leccos pak signalizuje i to, že se charakterizuje jako »principiální, protože je založena na poznání, že prosazování amerických principů šíří mír a prosperitu po celém světě«. Jen si nejsem úplně jist, jestli by s tím souhlasili všichni ti, kteří mají s takovým prosazováním amerických principů zkušenosti z posledních dvou desetiletí. Nemám ale pochyb o tom, že takové pojetí přivítají i někteří představitelé silových resortů v Moskvě (a samozřejmě nejen v Moskvě), protože to bude pro ně jistě vítaná záminka, aby požadovali o něco větší podíl na koláči státního rozpočtu, než bylo původně plánováno.
Rusko vůbec slouží velice často jako nástroj, případně přímý, nebo nepřímý důvod, nebo lépe řečeno záminka, proč je nutno tam, či onde přitvrdit, připlatit, přezbrojit, či navýšit zbrojní potenciál. Na to jsme si už koneckonců zvykli. Co je ale bezesporu nové, že jsou to tentokrát USA, kdo si stěžují na vměšování do vnitřních záležitostí ze strany Ruska. V minulosti jsme bývali zvyklí na podobné stesky spíše z opačné strany. V této atmosféře je možná i snadnější porozumět dnešní obecné rusofobii, která dokonce v těchto týdnech dostala téměř kvalitu nové olympijské disciplíny. Ale to sem nepatří, to jen tak na okraj.
Další »metla a hrozby«
Teprve po revizionistech následuje další »metla«, a to »darebácké státy«, tedy Irán a Severní Korea, a teprve po nich další hrozby v podobě nadnárodních a regionálních organizací a struktur, především džihádistické teroristické organizace.
U íránsko-korejského problému bych se možná na chvilku zastavil. Asi se shodneme, že to byl v posledním roce také americký prezident a politika USA, kdo zbytečně vyhrotil korejskou krizi, kdy jeho opakované výhrůžky přispěly k další eskalaci napětí, které hrozilo přerůst ve válku, a to dokonce jadernou. Současně ale žádal prezident Trump opakovaně jak ČLR, tak Rusko, aby pomohly zatlačit na KLDR a přivést ji k souhlasu s jednáním o »jaderné smlouvě« podobné té íránské. A obě mocnosti souhlasily a do úsilí se zapojily. Když se ale potom konala v Kanadě na toto téma mezinárodní konference, tak ani Rusko, ani Čína pozvány nebyly, a aby Korejcům rozhodování usnadnil, prohlásil Trump v lednu, když podepisoval prodloužení závaznosti obdobné íránské smlouvy pro USA o dalších 120 dnů, že je to naposledy, a že následovat musí její revize. Tak tomu se v mezinárodních vztazích říká »opatření k posílení důvěry«. Tak jak to tedy vlastně je? Myslím, že už tak je korejská důvěra k USA téměř na nule (a pochopitelně to platí zjevně i opačně).
Jakkoli ale někdy působí americká politika v různých oblastech chaotickým dojmem, určitě bych nedoporučoval nechat se tím uchlácholit. Někdy mám pocit, není-li to taktika. Protože nehledě na předvolební prohlášení a sliby se zdá, že reálné výsledky jsou zřejmé a jdou stále stejným směrem. Spíše směrem militarizace, než odzbrojování materiálně i v myšlení, spíše směrem konfrontace, než hledání konsensu, spíše cestou zvyšování agresivity, než trpělivého snižování napětí. Tady by se snad hodilo připomenout, že »po ovoci stromů poznáš«.
Je samozřejmé, že seriozní analýza nové bezpečnostní strategie USA, kterou představil prezident Trump a souvisejících dokumentů zabere víc času a prostoru, než mám teď k dispozici já (jen samotná Strategie je dokument o téměř šedesáti stránkách), ale rád bych, aby se nad tímto dokumentem zamysleli i další čeští politici, analytici, novináři a další zodpovědní činitelé, zejména ti, kteří zpravidla nekriticky a slepě jásají nad každým krokem USA v oblasti bezpečnostní, vojenské a nejnověji jaderné politiky a podporují jakýkoliv její krok a požadavek. Je snad tak těžké si všimnout, že naše zájmy (ať už mluvíme o naší republice, EU, nebo Evropě jako celku) nejsou totožné s těmi, které formuluje a hájí nová Strategie národní bezpečnosti pod heslem »AMERIKA PŘEDEVŠÍM« a chovat se podle toho, tedy hledat nějakou větší shodu při formulování priorit české zahraniční politiky?