O nás bez nás.
Nepozorujete, že připomínání takzvaných »osmičkových« výročí má ve sdělovacích prostředcích rozdílnou úroveň?
Něco na tom je, i když to zásadní k 80. výročí osudného roku 1938 a k 100. výročí vzniku samostatného Československa teprve přijde.
Většina údajně historických komentářů, které jsem v této souvislosti zaznamenal, mnohdy představuje kompilát zjevných nepravd smíšených s několika polopravdami a pravdami. Tak to totiž dopadá vždy, když politiky a novináře posedne nutkání prezentovat prý historickou pravdu bez potřebného studia pramenné základny, zato s ideologickým zápalem.
Ani nevím, proč se mi právě v tuto chvíli vybavuje ono Masarykovo, že nic nemůže být veliké, co není pravdivé. Masaryk měl na mysli i upravování historie ve smyslu deformování či dokonce falšování minulosti. V souvislosti s tím se někdy mluví o mytologizaci historie, přičemž jiný »mýtus« si o sobě snaží vytvářet »vítězové« a jiný zase »poražení«. Stále také platí slova spisovatele Karla Čapka o tom, že lidské dějiny nejsou jen dějinami pokroku, velikých činů a velikých lidí, ale také dějinami lidské hlouposti. Ta však neklade základy dějin, klade jim jen překážky.
Proto nemohu souhlasit s těmi, kteří komentují někdejší prožitky Čechů a Slováků tvrzením, že naše způsobilost přijmout bez odporu údajnou komunistickou totalitu byla prý jedním z nepříjemných důsledků mnichovského traumatu. V jejich případě jde o cílené klamání, o účelové tvrzení lidí, kteří nemohou nevědět, že tenkrát šlo o úplně něco jiného, že mnozí upřímně prožívali něco velkého a nadějného.
A stejně tak nemají pravdu ti, kteří líčí pocity solidarity Čechů a Slováků v době kolem srpna 1968 a do líčení jejích jednotlivých stránek »přibalují« tezi, že lidé tenkrát »dali najevo svůj odpor ke komunismu«. Asi vůbec neznají výsledky sociologického průzkumu veřejného mínění z června 1968, podle něhož se 89 procent dotázaných vyslovilo pro socialistický vývoj a jen pět procent pro vývoj kapitalistický.
Jistě, byly zde i skupiny občanů, které v Pražském jaru viděly především příležitost k negaci celého poválečného vývoje a návratu do předmnichovské republiky. Avšak rozhodující část naší společnosti viděla smysl probíhajících procesů v nápravě dřívějších chyb a vytvoření příznivějších podmínek pro všestrannější rozvoj socialismu. Stále ovšem platilo, i když si to někteří tehdejší politici nechtěli připustit, neboť tuto skutečnost do jisté míry podceňovali, že naše vnitřní uspořádání nebylo jen výsledkem střetávání politických sil v naší zemi, ale bylo také podmíněno a určováno vnější realitou, kterou vyjadřovaly především mocenské zájmy a postoje Spojených států a tehdejšího Sovětského svazu. Fatální zásah armád pěti států Varšavské smlouvy na území naší republiky tak znovu potvrdil tvrdou realitu poválečného rozdělení Evropy. A tak různá hesla, výzvy, aby se Lenin »probudil«, neboť Brežněv se zbláznil, nebyly vyslyšeny.
A je to také o konkrétních osobnostech. Připomenu především lékaře, interbrigadistu a komunistického politika Františka Kriegla, který neopustil program »socialismu s lidskou tváří«. Nemohu však souhlasit s tvrzením, že generál Ludvík Svoboda popřel veškerou práci reformních politiků a do dějin vstoupil jen jako »normalizační prezident«. Byl to přece i statečný voják, který se vznikem samostatného Československa a s bojem proti fašistickému Německu spojil podstatnou část svého života.
Je možné srovnávat, jak to dělá nyní politická pravice, rok 1938 a rok 1968?
To sotva. Vždyť obě tyto události jsou dobově natolik podmíněny, že jsou takřka nesouměřitelné. Přitom vím, že k vojenskému zásahu v Československu v roce 1968 došlo prakticky se souhlasem Západu, přesněji amerického prezidenta Johnsona. Spojené státy byly zaměstnány válkou ve Vietnamu a jejich hlavní problém byl, jak z ní vycouvat.
Západoevropské vlády měly navíc obavu, že eventuální úspěch pokusu o socialismus s lidskou tváří by prý mohl zvýšit přitažlivost demokratické levice na Západě, případně oslabit soudržnost Severoatlantické aliance.
A události kolem Mnichova 1938? Mnohé naznačuje známý výrok K. H. Franka: »Vši, které oslabují německý lid, je třeba rozmačkat. Nastal čas pro vyhubení rudé chátry.« Zfanatizovaní henleinovci se zdravili provokačně zdviženou pravicí a pozdravem Heil Hitler nejen do očí Čechům a Židům, ale často i českým četníkům. A příznačné bylo i jejich zběsilé řvaní: »Vy Češi jste ukradli naši zem, táhněte ven, nebo přijde Hitler s plynem a bombami a vyrazí vás všechny ven.«
Konrad Henlein k tomu pak dodával: »Skutečnost, že… v rozhodující etapě našeho zápasu o vyřešení národního problému více než 90 procent všech Němců v tomto státě se přihlásilo k SdP a její politice, znovu podtrhne nejen v Praze, ale také v zahraničí vážnost situace a nutnost splnění našich oprávněných požadavků.«
Tématem každé henleinovské schůze bylo i štvaní proti komunistům a Sovětskému svazu, zejména pak proti spojenecké smlouvě Československa se Sovětským svazem. Velmi často také prohlašovali, že »marxismus je idea židovská«, se kterou »nemůže mít dobrý vlastenecký Němec nic společného«.
Aby se Henlein zalíbil i slušným občanům, končil své projevy následovně: »Náš cíl je nám určen od Boha, jím požehnán a myslím, že nám Bůh v boji své pomoci neodepře.«
Léta upozorňovali čeští hraničáři vládu na rozkladnou a protistátní činnost henleinovců. Byli však líčeni jako kverulanti. Teprve další vývoj událostí jim dal za pravdu. Kapitulantská vláda agrárníka M. Hodži byla pak 22. září 1938 lidovými bouřemi smetena. Nebyla však ustavena vláda skutečné obrany republiky. Místo toho byl ustaven úřednicko-vojenský kabinet legionářského generála Jana Syrového, jehož politika byla pouhým pokračováním kapitulantské politiky Hodžovy.
A tak 29. září 1938 byl náš lid, který se chtěl bránit, zaprodán v Mnichově Hitlerovi. Mnichovský diktát, jak je všeobecně známo, podepsali jak Hitler, tak Mussolini, Chamberlain a Daladier. Dne 30. září 1938 kapitulovala v Praze československá vláda za přímé účasti prezidenta Beneše a 1. října 1938 začala německá fašistická armáda obsazovat naše pohraničí. Zvláště bolestně nesli občané Československa zradu francouzské vlády, na niž se u nás tolik spoléhalo. A nemohli pochopit ani jednání Anglie, na jejíž zradu byli však přece jen trochu připraveni neblaze proslulým lordem Runcimanem.
Dodnes určitá vlivná část takzvaných sudetských Němců a jejich příznivců v České republice odmítá nulitu Mnichova. Byl tedy Mnichov právně neplatný od samého počátku?
Bonn již v Adenauerově éře uskutečnil remilitarizaci a byl přijat do Severoatlantické aliance. Povzbuzen tehdejší Dullesovou americkou zahraniční politikou vznesl i požadavky na revizi výsledků druhé světové války.
V návaznosti na zmíněné požadavky se jisté kruhy v postfašistickém Německu znovu a znovu zabývaly i otázkami platnosti mnichovské dohody. Tvrdily, že mnichovská dohoda uzavřená bez přítomnosti zástupců Československa a Sovětského svazu 29. září 1938 je platná, což se snažili dokazovat v různých za tím účelem vydaných publikacích.
V 70. letech 20. století postfašistické Německo přece jen uznalo poválečné uspořádání Evropy a neplatnost Mnichova ve smlouvě s Československou socialistickou republikou, která byla podepsána v roce 1973 a ratifikována v roce 1974. I nadále se však v Německé spolkové republice ozývaly hlasy, že právě tak, jako je otevřena německá otázka, je otevřena i otázka sudetská, a dokud nebude podle jejich představ sjednocena Evropa, budou platné i závěry mnichovské dohody. Přitom smlouvu uzavřenou mezi Československou socialistickou republikou a Německou spolkovou republikou v roce 1973, která mnichovskou dohodu anuluje, vědomě opomíjejí. To ovšem neznamená, že smlouva z roku 1973 nám neslouží k solidnímu rozvoji normálních vztahů s Německem.
V čem tedy spočívá dějinný odkaz mnichovské zrady pro současnost?
Přijetí mnichovské dohody ve prospěch Německa a vídeňské arbitráže ve prospěch Maďarska značně zúžilo alternativy dalšího vývoje samostatné republiky. Územně okleštěný, hospodářsky oslabený stát, jejž nebylo možno vojensky bránit, vázal svou existenci na velmi problematické garance velmocí. Ovšem již v říjnu 1938 se Hitler vyslovil pro definitivní likvidaci někdejšího Československa, a to při »nejbližší vhodné příležitosti«.
V marasmu takzvané druhé republiky československé, které bylo vyměřeno velmi krátké období od 30. září 1938 do 15. března 1939, zanikl demokratický charakter státu. Dosavadní vnitropolitický systém se rozpadl a namísto rovnováhy politických sil levice, středu a pravice se rychle prosazovaly síly pravice směřující k totalitní moci.
Prezident Beneš abdikoval 5. října 1938 a brzy zemi opustil, zatímco rekonstruovaná vláda generála Syrového se snažila o navázání úzké spolupráce s fašistickým Německem. Vzrůstala i agresivita českých a slovenských fašistických organizací, které se snažily získat mocenské pozice v destabilizovaném státě. Záhy se projevily také autonomistické a separatistické tendence na Slovensku a Podkarpatské Rusi.
Prostě ti, kteří v naší vlasti vlastnili všechno, i patent na vlastenectví, republiku zaprodali Hitlerovi. Za necelých 20 let své moci od roku 1918 do roku 1938 přivedli lid pod tyranii hitlerovského Německa, kdy národ zakusil za šest let fašistické okupace snad více utrpení než za tři sta let habsburského jha a kdy mu hrozilo úplné vyhlazení. A tady končí v trpké grimase jakékoli pokusy o trapně účelové zlehčování.
A odkaz pro dnešek? Známý spisovatel Umberto Eco nazval jednu ze svých knih Račím krokem. Vypráví v ní o zpátečním pochodu, na který se vydal Západ po pádu údajného komunismu. Připomíná masakry v bývalé Jugoslávii, úpadek sociálních práv, Guantánamo, útok na Darwinovu teorii, církev usilující stát se základem státu, podkopávání – pod heslem globalizace – pilířů demokracie (jako jsou rovnost, legalita, sociální stát), pravičácký nacionalismus a neofašismus, útoky na dělbu moci, primitivní rasismus i technokratické vyprazdňování procesů evropské integrace.
To vše jsou jen některé kroky na velkém račím pochodu nejen České republiky, ale celé Evropy. Kroky, kdy obrazy Mnichova, nacistické okupace a bojů za národní osvobození Čechů a Slováků z nacistické nadvlády podivně blednou. Ztrácejí se tváře a jména většiny těch, kdo padli při osvobozování republiky. Mnozí jsou pomlouváni nebo mizí z většiny médií, protože nemluvili tím správným jazykem nebo nepatřili k politicky správným stranám.
Hlubokou lítost a soucit pak ve většině režimu a elitám oddaných médií vzbuzuje především utrpení německého národa, který za pomoci Anglie a Francie rozbil Československou republiku a poté vedl a prohrál svou totální válku.
S jistou dávkou ironie lze poznamenat, že nacisté sice Československo okupovali, vyhladili na 360 tisíc lidí, ale teď je naším úkolem zapomenout, nedráždit Německo a Němce, jejich vydavatele a nadace, protože bez jejich podpory nebude přepsání novodobých českých dějin úspěšné.
A tak se přepisuje, přičemž se využívá doktrína o totalitarismu a evropanství. Teze o totalitním státu vznikla sice ve dvacátých letech 20. století jako prostředek k teoretickému ospravedlnění fašistického zřízení, avšak později bylo v antikomunistické ideologii účelově vykonstruováno rovnítko mezi fašismem a komunismem. Nelze opomenout ani mnohá bombastická tvrzení o tom, »že nelze oslavovat vítězství komunismu nad fašismem«, přičemž koncentrovaný útok byl veden i proti obsahu a realizaci Jaltské a Postupimské dohody, které byly prezentovány jako historický omyl západních velmocí.
Ne, nechci mistrovat historii. Mám-li ale přece jen hledat v historii staré osmdesát let zkušenost pro dnešek, tak si dovolím konstatovat, že Mnichov byl o velmocenské politice, o politice těch nahoře, lidí dole se nikdo neptal, postavili je před hotovou věc. Lidé v drtivé většině už jen přihlíželi katastrofálním důsledkům politiky velmocí a takzvaných politických elit státu. Ovšem trpká zkušenost s jednáním »o nás bez nás« se několikrát opakovala i po roce 1989. Proto tvrdím, že při páchání křivd na národním cítění se obrana zájmů národa stává prvořadým cílem skutečné demokracie.