Po důkladné analýze aktuálních událostí ve Venezuele jsem přesvědčen, že jde o další důkaz imperiální svévole a chamtivosti Spojených států, které považují Jižní Ameriku za jakýsi svůj zadní dvorek, který mohou jakkoli zneužívat. Žel, se to týká i jejích přisluhovačů, kterým nevadí, že jde o postup v rozporu s mezinárodním právem a Chartou OSN. Rozhodně odmítám pokus o státní převrat ve Venezuele, otevřeně organizovaný a sponzorovaný administrativou USA, s cílem svrhnout zákonně zvolenou vládu a instalovat „poslušného“ prezidenta, který by jen vykonával zadání ze zahraničí. Kromě toho, že se jedná o akt, který odporuje ústavě Venezuely, má se stát zástěrkou pro případnou otevřenou vojenskou agresi řízenou ze Spojených států. Jde o demonstraci ignorance mezinárodního práva a Charty OSN.
Musím připomenout, že ve Venezuele se na základě požadavku opozice uskutečnily předčasné prezidentské volby, kterých se zúčastnilo celkem 17 politických stran a 4 kandidáti. Volební model byl ten samý, který umožnil opozici vyhrát parlamentní volby. Dohled nad průběhem a regulérností voleb zajišťovalo 150 mezinárodních pozorovatelů a bylo provedeno 18 auditů, které neshledaly v průběhu voleb žádné manipulace. N. Maduro získal ve volbách celkem 67,4 % hlasů, jeho oponenti, H. Falcón a J. Bertucci, získali 20,93 % a 10,82 % hlasů. Nikdo z nich průběh a výsledky voleb nezpochybnil, část opozice účast ve volbách bojkotovala. Svévolné prohlášení se prezidentem nemůže zvrátit výsledek voleb a nelze ho označit jinak než jako ústavní puč.
Proto odmítám též přístup spojenců americké administrativy v Latinské Americe sdružených v tzv. Limské skupině, ale také přístup některých zemí EU, které svým vyděračským anebo pasivním přístupem sehrávají roli sluhů pučistů v tomto protiprávním tažení. Příklady Libye, Iráku, Sýrie a některých dalších zemí jsou mementem toho, k jakým důsledkům taková politika vede.
V této souvislosti musím uvést, že hlavní příčinou hospodářských potíží země a utrpení jejího lidu není její socialistická vláda, ale režim sankcí, politická, finanční a ekonomická blokáda země, konfiskace bez náhrady zahraničních aktiv a finančních zdrojů venezuelské vlády s cílem ovládnout obrovské nerostné zdroje země a zajištění si bezvýhradné servility zájmům globálnímu kapitálu. Nakonec i nedávné události v Brazílii, kde došlo ke změně režimu také cestou ústavního puče. Tedy přesně tak, jak uvádí tzv. Doktrína Monroe, která jasně ukazuje přístup Spojených států k tomuto regionu, a historicky bychom, žel, mohli uvést nespočet dalších příkladů.
EU, pokud má mít rovnoprávné postavení v tvořícím se více polárním světě, se musí zasazovat o obnovení principů mezinárodního práva, nezasahování do vnitřních záležitostí svrchované země, protože v opačném případě se stane spoluviníkem důsledků intervencionistické a neokoloniální politiky, včetně případné občanské války či vojenského konfliktu, ke kterému může takováto licoměrná politika vést.