Co všechno se ještě musí stát, abychom si mohli říct, že to anebo ono se dalo očekávat? Rozhodně jsem neočekával, že Miloš Zeman svým pozváním virtuálního prezidenta Venezuely, v rozporu s ústavním pořádkem této země, ale i všemi mezinárodními diplomatickými zvyklostmi, trumfne i Hurvínka české diplomacie Tomáše Petříčka. Takže od mezinárodního uznání »de facto« jsme rovnou vylezli o »štok« výše k uznání »de iure«, kterému se nesporně písemné pozvání hlavou státu blíží. Není mi přitom známo, že by oficiální venezuelská vláda, vzešlá z prezidentských voleb, notifikovala skutečnost, že země má nového prezidenta. Česká republika tak o celou koňskou délku nepřehlédnutelně vyčnívá z dlouhé řady dalších pudlů jako »bílý kůň« v zákrytu zájmů Spojených států, bez ohledu na možné důsledky takového jednání a spoluvinu za následky, které další vývoj ve Venezuele může přinést, včetně nebezpečí občanské války, ozbrojeného konfliktu a destabilizace celého jihoamerického kontinentu. A i tady, stejně jako v řadě dalších případů, jakými jsou například kauza Huawei, Ukrajina, Izrael, sankční režimy, účast v zahraničních misích, submisivní přístup k navyšování příspěvku do rozpočtu NATO na dvě procenta HDP a dalších, ČR se svým prezidentem sehrává roli užitečného idiota svého zaoceánského loutkovodiče. Dost vysoká cena za vysněnou návštěvu Oválné pracovny ve Washingtonu.
Nabízí se historická paralela s osudem protektorátního prezidenta E. Háchy, který také v hlubokém přesvědčení vše dělal v zájmu československého lidu, aby nakonec skončil nepochopen ve vězení jako zrádce zájmů země, kde našel i svůj hořký konec. Známé české přísloví »kdo s čím zachází, tím také schází« je i v tomto případě velice aktuální, byť já osobně si to zatím nepřeji.