Rozhovor Haló novin s poslancem a historikem Miroslavem Grebeníčkem

19. 2. 2019

Jazyk, kulturu i národní dějiny je třeba hájit s patřičnou důstojností

*V době, kdy se »nahoře« vedou ostré spory o to, kdo jsme a kam patříme, nebo dokonce kam prý musíme patřit, jste Čech, Evropan, nebo Euroatlanťan?

Především jsem člověk, jehož mateřským jazykem je český jazyk. Narodil jsem se a vyrůstal v rázovitém a jedinečném kulturním prostředí jižní Moravy, v Československé republice. Jsem tedy národností a cítěním Čech, založením roduvěrný Moravák. Ovšem v roce 1992 ti, kdo se prali o koryta ve vedení státu a žvanili o cestě republiky do Evropy, nebyli schopni domluvit se na společném soužití se Slováky a společnou republiku rozbili. Zbavili mne tak proti mé vůli československého občanství, a jsem tedy dnes občanem České republiky. Těm, kdo rozbíjeli bez referenda zákulisními kšefty společný stát Čechů a Slováků a kdo nás začali rozdělovat pod záminkou, že nás chtějí do té »jejich« Evropy dostat co nejrychleji, jsem nevěřil tehdy a nevěřím jim ani dnes.

V Evropě jsme jako Češi, Moravané, Slezané a Slováci vždy byli. A také budeme, pokud nás doslova kriminální konfrontační politika Spojených států a NATO nezavede do pekel. Zdůrazňuji, že mluvím o střední Evropě, kde se v historické minulosti stýkala a potýkala mnohá etnika, kultury. V té střední Evropě, která byla křižovatkou obchodních cest i prostorem střetávání nejrůznějších zájmů, kde velmi často Čechy, Moravu a Slezsko využívali mocní jako významný ekonomický zdroj i válčiště a kde v těch nejhorších dobách papežství nebo Německá říše organizovaly ve jménu katolictví či vyšší árijské rasy vyhlazovací tažení proti nepoddajným Čechům.

Žonglování vychytralých a všeho schopných kariéristů a kšeftařů s frázemi o cestě Čechů a České republiky do Evropy a dokonce do západní Evropy není ničím jiným než pokusem přepsat dějiny, manipulovat s českými občany. Právě s těmito frázemi tu zejména současné strany pravice s pomocí špiček ČSSD vytvořily korupční systém, umožnily vytunelovat a převést do cizích rukou banky, přírodní zdroje, podniky. Namísto suverénní a důstojné politiky ve prospěch České republiky a jejích občanů jsme dnes svědky toho, jak vlády a většina politických stran se pod dunivými hesly evropanství nebo dokonce s podvodnými frázemi o prý »vyšších« a »jedině správných« euroatlantických hodnotách klaní u vrbiček. Pod těmito hesly se podbízejí velmocenským zájmům Spojených států, Německa a dalších, a zájmům papalášů a byrokratů ovládajících Evropskou unii dávají přednost před oprávněnými zájmy vlastních občanů.

*Co vlastně odlišuje jeden národ od druhých? A je vůbec možné, aby člověk, politik s českými předky odvrhl svou národnost, zpochybnil národní kulturu a dal přednost »evropským« nebo »euroatlantickým« hodnotám?

Vzhledem k významu národa v politickém životě novodobé společnosti bývají názory o něm výrazně poznamenány jak historickou a politickou situací, tak třídní příslušností a ideologií autorů. Za vcelku seriózní považuji přístup těch autorů, kteří charakterizují národ jako historicky zformované společenství vzniklé na základě historických osudů a definitivně upevněné v epoše kapitalismu, společenství vyznačující se vědomím vlastní odlišnosti jako národa. Odlišností se rozumí například jazyk, kultura a území.

Národ je tedy historickou kategorií, která může vyústit v nacionalismus, šovinismus či dokonce rasismus. Řeč je také nejen o velmocenském nacionalismu, ale i o nacionalismu utlačovaného národa.

Nelze opomenout ani hlásání kosmopolitismu či světoobčanství, což byl prostředek k usnadnění politické a hospodářské expanze monopolistického kapitalismu a nástroj šíření ideologie, morálky a kultury hospodářsky a politicky silnější mocnosti. Jako protiváha kosmopolitismu pak stálo socialistické vlastenectví a proletářský internacionalismus.

Historické zkušenosti nás utvrzují v tom, že náš národ má schopnosti i potřebu mít dobré vztahy se svými sousedy, s Evropany, ale i se státy na jiných kontinentech pro zajištění své prosperity a pro náš přínos lidské civilizaci. Setkávání kultur a migrace obyvatelstva jsou totiž trvalými a všudypřítomnými jevy, jež však v dnešním globalizovaném světě nabývají nových rozměrů a podob.

Ovšem politické systémy západoevropských demokracií se v dnešní době otřásají v samých základech, podobně jako celý projekt Evropské unie, a zejména princip volného pohybu osob. Jinak řečeno: současný koncept multikulturalismu se neosvědčil. Znovu se tak prokázalo, že národnostní otázka je jedním z nejsložitějších a politicky nejchoulostivějších problémů.

*Jaký je váš postoj kvalifikovaného historika ke sporu o zprávu BIS, podle které naše školství údajně učí »sovětskou verzi moderních dějin« a výuka českého jazyka a literatury je prý postižena »proruským panslovanstvím«?

Nebýt toho, že se tyto nebezpečné ideologické bláboly na adresu českého školství a českých učitelů dostaly do oficiální výroční zprávy BIS, bylo by to jen k smíchu. Připomíná to tak trochu inteligenci staré rakouské tajné policie a jejích donašečů, jak je popsali například Jaroslav Hašek nebo Karel Havlíček Borovský. Kdybych měl vážnou věc obracet v žert, řekl bych s trochou nadsázky, že v BIS zřejmě pracují i lidé, kteří se na české školství a učitele dívají očima stážistů CIA a pohrobků sudetoněmeckého landsmanšaftu. Takový ideově »prozápadně« vyškolený zpravodajec BIS, když si přečte v učebnici dějepisu, že husité poráželi civilizačně jednoznačně evropské a prozápadní křížové výpravy, že Československo osvobozovala a Berlín dobyla Rudá armáda, nebo když v čítance najde zmínku o Čelakovského Ohlasech písní ruských, musí přece začít bít na poplach.

*Co vlastně může ideologům z BIS vadit na současném pojetí výuky historie a literatury? A nejde vlastně o zastrašování učitelů a pokus o cenzuru, o snahu vyřadit některá fakta, jména a knihy z našeho literárního fondu?

Už jsem naznačil, že to, co se objevilo ve zprávě BIS, může souviset se snahou poněkud negramotných a »prozápadně« horlivých zpravodajců přepsat dějiny a »nově« vyložit i vývoj a obsah české literatury. K nepřípustnému, skandálním postupu Bezpečnostní informační služby jsem oslovil otevřeným dopisem ministra školství, mládeže a tělovýchovy Roberta Plagu. Jde totiž o vážné podezření, že BIS usiluje mimo své kompetence, tedy nelegitimně, nezákonně a současně i nekvalifikovaně sledovat a hodnotit pedagogy a metody i obsah výuky dějin a českého jazyka a literatury a ovlivňovat resort školství a vzdělávání. Za tento resort ale nenese odpovědnost ředitel BIS Michal Koudelka, ale právě ministr školství.

Upozornil jsem ministra Plagu, že jeho rozhodnutí sejít se a jednat s ředitelem BIS a touto službou o obsahu a změnách výuky je nemoudré a neodpovědné. Fakticky tím umožnil, aby ředitel BIS, který má být ze zákona kontrolován a úkolován vládou, nelegitimně zaujal pozici suveréna oprávněného překračovat zákonné kompetence BIS a stal se rovnocenným partnerem ministra resortu školství a vzdělávání a zároveň svérázným sledovacím a kontrolním orgánem obcházejícím vládu a stavějícím se nad ministra školství, mládeže a tělovýchovy.

O jisté strašení učitelů a dalších pracovníků resortu a tvůrců učebnic jít nepochybně může. Vždyť BIS je oprávněna získávat informace o občanech, zaměstnancích a organizacích jen ze zákonem stanovených důvodů. A troufám si říci, že ani ministra odpovědného za resort školství, ani Českou školní inspekci, ale ani učitele dějepisu a českého jazyka a literatury, kteří poctivě učí dějiny v jejich celistvosti a literaturu včetně literatury národního obrození, dost dobře nelze za poctivý výkon práce stavět do role osob podezřelých ze »záměrů a činností namířených proti demokratickým základům, svrchovanosti a územní celistvosti České republiky« a z »činností, jejichž důsledky mohou ohrozit bezpečnost České republiky«. Tak totiž kompetenci BIS ke sledování, hodnocení a shromažďování informací zmiňuje zákon.

*Sněmovní výbor pro školství vyzval svým usnesením ministra školství, aby nepodlehl nepřípustným tlakům, které jsou na něj v tomto směru případně vyvíjeny. Bylo to namístě?

Přesně citováno, usnesení, které přijal po rozpravě na své schůzi dne 6. února 2019 výbor Poslanecké sněmovny pro vědu, vzdělání, kulturu, mládež a tělovýchovu poté, co vyslechl informaci ministra Roberta Plagy a zprávu předsedy Václava Klause, »konstatuje, že výuka, učební osnovy a učebnice jsou dle demokratické dělby moci v gesci Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy ČR a nepodléhají kontrole bezpečnostních služeb«. A výbor se také usnesl, jak to zmiňujete, že »podporuje ministra školství, aby nepodlehl tlakům, které jsou na něj v tomto směru případně vyvíjeny«. Jsem přesvědčen, že je to zcela namístě. Já osobně jsem ve svém otevřeném dopise požádal ministra R. Plagu, aby tak, jak se to sluší a patří, přímo na jednání vlády vyzval vládu a premiéra k odkázání BIS do zákonných mezí.

*Myslíte, že slovanská myšlenka, z které v BIS asi dostávají kopřivku, se skutečně přežila a že už dávno nejsme, jak se to dnes shora ozývá, žádní Slované? Že nás obrozenci vedli nesprávným směrem?

Některým zpravodajcům BIS se to tak zřejmě může jevit. Ostatně politické špičky české pravice a Lidového domu se už dlouho chovají tak, jako by před českými národními zájmy, před vědomím kulturní blízkosti a před potřebou vzájemně výhodné ekonomické i kulturní spolupráce se Slováky a dalšími jazykově a v mnohém také kulturně nám blízkými národy měly přednost rozkazy z Washingtonu, povely z centrály NATO a diktáty papalášů a byrokratů ovládajících Evropskou unii. Na jugoslávský Bělehrad v konci 90. let padaly rakety a bomby Spojených států a některých dalších zemí NATO se souhlasem tehdejší sociálnědemokratické »české« vlády. Expanze NATO na východ probíhá už tři desetiletí, provázena silnou a často i otevřeně nenávistnou protiruskou kampaní. Těm, kdo drze žvaní o »zaprděných čecháčcích«, o přednostní potřebě hodnot a nadřazenosti evropanství a o nutnosti bezvýhradně podporovat Washington, se zcela jistě nehodí, že v oblasti vzdělávání se stále ještě připomínají jim nepohodlná historická fakta, umělecká díla a autoři.

Máme-li poctivě uvažovat o skutečných kulturních hodnotách, o našich národních kořenech, dějinách, o hodnotách kulturní blízkosti a spolupráce, o tom všem, co nás i dnes spojuje se slušnými Slovany, pak to cenné, co si neseme i do těchto časů, bychom měli udržovat, podporovat a chránit. Jsou věci, které se nedají koupit, a jsou hodnoty, které bychom neměli zrazovat jen proto, že kdosi zaplatí granty, stáže nebo přímo či nepřímo vydává pokyny k tomu, abychom se svých předků, dějin a kulturních hodnot zřekli. Bohužel, žijeme v době, kdy třeba i jen návrh zákona, kterým bychom řekli, že se republika hlásí k českému jazyku a k tomu, že jej chceme držet ve vážnosti a chránit, vzbuzuje pozoruhodně silný odpor ze strany těch, kdo nám dennodenně namlouvají, že máme vzhlížet ke svým protektorům a jejich »vyšší« kultuře, že bychom měli být více než Čechy Evropany. Nemáme prý na výběr ani v oblasti kultury, ani ekonomické spolupráce a obchodu.

*Máme počítat s tím, že český národ a kultura přestanou existovat, když se to nepodařilo ani starému Rakousku ani německé Říši, a že se staneme pouze Evropany?

S plnou odpovědností říkám, že k tomu nejcennějšímu, co máme v současném světě, který zápasí s uniformitou a bezbarvostí nebo s křiklavým kýčem bezduché, často přímo podvodné, lživé reklamy, patří naše národní dějiny. Dějiny velké i tragické, ve světle všech jasných, zářivých barev i temných stínů. Je to naše kultura v Čechách, na Moravě i ve Slezsku. A je to naše schopnost udržet si a hájit mateřský jazyk a kulturu při plném respektu k jazykům a kultuře jiných. Vážím si každého, kdo ctí český jazyk a kulturu a kdo nepodléhá tomu odnárodňovacímu tlaku peněz, politickému tlaku a nenávistné protičeské a protislovanské propagandě zuřivých kazatelů euroatlantické vyšší morálky. A pokud v našich dějinách přežití českého národa vyžadovalo odvahu vést zápas o právo užívat jazyka, o právo pěstovat v Čechách, na Moravě i ve Slezsku českou kulturu, a bylo to ruku v ruce se zápasem o sociální práva a důstojnost, platí to stejné, byť v proměněné, moderní společnosti a v nových podmínkách i dnes.

V žádném případě však nepopírám, že dějiny vývoje lidské společnosti jsou vyplněny bojem dvou rozporných tendencí. Na jedné straně lidé už odedávna usilují o spojení ve stále větší skupiny a svazky. Na druhé straně pokračuje boj za zachování samostatnosti jednotlivých skupin lidí, národů a zemí.

Jsem však přesvědčen o tom, že Evropa by se neměla spojovat pod praporem NATO. Vadí mně i velikášský sebeobraz USA, k čemuž katastrofální měrou přispěl pravdoláskařský atlantismus. A nedivím se ani tomu, že narůstají počty těch, kteří stěhování národů či masovou migraci do Evropské unie v současných rozměrech považují za dílo evropské »multikulturní« elity, jíž se příliš nedaří rozbíjet a likvidovat národní státy.

Autor: 
Jaroslav Kojzar
Zdroj: 
halonoviny.cz