Státní svátek je pro spoustu lidí spojen především s tím, že je den volna, a to je pro ně podstatné. Odpověď na otázku, co vlastně slavíme v tyto dny, mnohdy ani neznají. 8. květen je Dnem vítězství a pro většinu je spojen s ukončením 2. světové války. I tomuto dni se nevyhnula ideologie vítězů. Datum byl posunut jen jednou, avšak název svátku byl změněn celkem pětkrát. Toto vše bylo mnohdy vedeno snahami o snížení velikosti role Rudé armády. Je fakt, že USA osvobodily to území, na kterém se tehdejší armádní funkcionáři dohodli, ale už jen z porovnání ztrát na životech osvoboditelů je role Rudé armády nezpochybnitelná. Pro mnohé je tajemstvím, proč někde slavíme 8.5. a jinde 9.5. Za konec války v Evropě se všeobecně považuje kapitulace německých vojsk v květnu 1945. Ta vstoupila v platnost dne 8. května ve 23:01 hodin středoevropského času, což odpovídalo jedné minutě po půlnoci dne 9. května moskevského času. Ale teď je moderní používat jen to Západní…a pozapomenout na osvobození Prahy 9.5.1945.
Ale podívejme se na souvislost války a osudu československého zlata. V těchto dnech se mi dostala do rukou zajímavá kniha českého spisovatele a novináře Stanislava Motla o tom, jak jsme museli platit našim spojencům zlatem za to, že naši vojáci mohli umírat po jejich boku ve válce proti Hitlerovi. Její součástí je bohatý obrazový materiál, včetně desítek autentických dokumentů. Popisuje dramatické pátrání po osudech zlatého československého pokladu.
V kapitole této knihy Vítězové je taková rekapitulace o českém zlatém pokladu. Před Mnichovem jsme měli podle této knihy 90 tun měnového zlata. 14 tun jsme ztratili po záboru pohraničí, dalších 6 tun odvezli okupanti po příchodu do Prahy, včetně velmi vzácných numismatických sbírek zlatých mincí. Pro mě nepředstavitelné ale je, že přes 26 tun si vzali Britové za to, že naši vojáci bojovali i za Velkou Británii, tedy jako kompenzaci za výstroj a výzbroj našich vojáků a letců na Západě. Platili jsme za šňůrky do bagančat i spodky, platili jsme i za výstroj těch vojáků, kteří padli. A aby to u nebylo málo, přes 23 tun vydali Britové z banky pro mezinárodní platby v Basileji. Hitler se mohl radovat a prý se za to Churchill styděl, ale i tak se na tomto faktu nic nemění. Dalších 15 tun využili nacisté pro obchodování se strategickými surovinami. Po roce 1945 bylo v analýze dr. Chmela konstatováno, že výše měnových ztrát představovala 135,5 miliardy korun a po připočtení ztrát na židovském majetku, v průmyslu, zemědělství apod. činila celková ztráta 456,3 miliardy korun. Zajímavým poznatkem z této knihy je pro mě i fakt, že na základě Postupimské dohody nám mělo Německo zaplatit válečné reparace, které jsme však dodnes nedostali a zřejmě ani nedostaneme, i když jsou nepromlčitelné.
Bohužel, český zlatý poklad mizí i nadále, byť současný trend ostatních zemí je zcela opačný, protože vlastnictví drahých kovů v rámci země podporuje finanční stabilitu. Největší ránu pak dostal v letech 1997 a 1998, kdy bylo téměř šest desítek tun prodáno kamsi do Švýcarska či Německa.