Asijské „NATO“ s Tureckem a donedávna ještě „americkým“ Pákistánem, a dynamicky se rozvíjející spolupráce mezi Čínou, Ruskem a Indií navrch, to vše může Donalda Trumpa přimět k akci.
Za takřka důsledného mlčení západních médií se na konci minulého týdne uskutečnily dvě mezinárodní akce, které pro svět mohou – a do už nepříliš vzdálené budoucnosti nejspíš i budou – mít zásadní význam. V tádžickém Dušanbe se 15. června sešel summit Rady pro vzájemnou spolupráci a posilování důvěry v Asii. A čínský prezident Si Ťin-pching na něm přizval asijské země k vytvoření nové „bezpečnostní struktury“. „Máme za to, že k bezpečnosti zemí Asie je třeba přistupovat nově a z mnohem širšího úhlu pohledu. Asijské země musejí ruku v ruce reagovat na bezpečnostní výzvy v našem regionu,“ prohlásil mimo jiné.
První ruské nebo třeba turecké komentáře označily Siovu iniciativu za snahu vytvořit „asijskou alianci“, která by byla s to „vzdorovat NATO v čele s USA“. O čínských plánech vytvořit své vlastní „asijské NATO“ se spekuluje už roky, nyní Putin přímo na summitu svého čínského kolegu podpořil, už jen tím, že ostře zkritizoval Spojené státy, které v poslední době fungují výhradně na principu obcházení obecně přijatých a zavedených dohod a pravidel: „Pro obnovení spravedlivých vztahů ve světové ekonomice je třeba široké spolupráce zainteresovaných stran. Je třeba se okamžitě zříci současného boje bez pravidel. Dnes jako nikdy je zapotřebí kolektivního úsilí k hledání řešení těchto problémů. V první řadě je třeba vyvést sociálně humanitární sféru z pod (západních) sankčních omezení, například léky a zdravotnické zařízení…“ Z celkem 27 asijských a blízkovýchodních členů „rady“ byly v Dušanbe na nejvyšší úrovni zastoupeny státy Střední Asie a navíc třeba Afghánistán, Írán či Turecko…
O dva dny dříve se přitom v kyrgyzském Biškeku konal summit Šanghajské organizace pro spolupráci (SCO), který pro změnu plně podpořil čínský projekt Nové hedvábné stezky (BRI). Nicméně, ďábel je klasicky ukrytý v detailu – není žádnou „revolucí“, že BRI získalo potlesk od Ruska nebo postsovětské střední Asie, ale skutečnost, že se čínským iniciativám už nijak nestavěl do cesty ani přítomný indický premiér Nárendra Modi, tak to už skoro „revoluce“ je. Indie se ještě donedávna snažila být konkurentem Číny v nevyhlášené, ale o to tvrdší soutěži o vůdce Asie, až se vmanévrovala do osudové volby, zda se rozhodne „kamarádit“ s USA, nebo dá přednost „bližší košili“, tedy Číně (s Ruskem). Či obecně, Eurasii.
V Biškeku -- vcelku překvapivě jasně – Indie ukázala, jak se rozhodla. Modi se sešel s čínským Siem k „mimořádně plodným“ rozhovorům, během nichž „vylepšili“ bilaterální vztahy na mnoha úrovních, načež si Dillí oficiálně celý summit pochválilo coby „začátek nového procesu, který (…) odpovídá kontextu 21. století a indické role v asijsko-tichomořském regionu“, shrnují oficiální indická prohlášení. Z geopolitického hlediska je to „matka všech bomb“…
Indie se sbližuje s Čínou a jejich lídři se do konce letošního roku setkají ještě třikrát, Modi přijímá Putinovo pozvání být hlavním hostem podzimního Východního ekonomického fóra ve Vladivostoku, všichni tři dohromady si udělají vlastní „summit“ v rámci G20 na konci června v japonské Ósace, aby „zbytku světa“, tedy Západu a jeho tradičním spojencům, ukázali, kdo je pro ně důležitý, Putin koncem roku plánuje cestu do Dillí a přinejmenším indická média spekulují, že se ve vzduchu vznáší ještě jeden indicko-ruský summit, prý takový „neformální“. K tomu se chce Indie už přidat k Rusku a Číně a jejich obchodování mezi Evropou a Asií po roztáté arktické trase, pro niž už se začíná vžívat pojem Polární hedvábná stezka…
„Pokud mezinárodní diplomacie miluje symbolismus, tak tohle je jeden z nejvýznamnějších příkladů ve světové politice v poslední době,“ konstatuje respektovaný indický diplomat a politolog MK Bhadrakumar. „Spojení Ruska, Indie a Číny (RIC) bylo pro USA vždy rudým hadrem, už od okamžiku, kdy s touto vizí v roce 1999 přišel velký sovětský stratég a kremelský státník Jevgenij Primakov. Z Trumpova hlediska se nyní Indie hluboce symbolicky spojuje se dvěma hlavními „revizionistickými mocnostmi“ planety, které obě usilují o to, aby zbavily USA jejich moci na světové scéně.“
Shrnutí? Asijské „NATO“, jehož členem by podle všeho bylo i Turecko, člen stávajícího NATO, nebo třebas jaderný a donedávna „americký“ Pákistán, a dynamicky se rozvíjející spolupráce mezi Čínou, Ruskem a Indií navrch, to vše může Donalda Trumpa přimět k nějaké akci. A nejspíš i přiměje, bez ohledu na vysoké riziko, že její úspěch, tím spíš v delším horizontu, není zaručen ani v nejmenším. Nicméně, USA alespoň jsou s to nějakou akci podniknout. Nefunkční Evropské unii, která se „bojí zítřka“a není si už jistá ani tím, zda vůbec ještě může za svého spojence považovat i samotné USA, nezbývá, než ze zajetí svých starých ideologií nechápavě přihlížet tomu, jak se svět kolem mění. A mizí v dáli.