V sobotu, dne 15.6.2019 se uskutečnil pietní akt v Suchém dole u Vejprnic v okrese Plzeň-sever, kde bylo popraveno nacisty za II. světové války několik desítek českých vlastenců. Poslanec za KSČM Jiří Valenta vystoupil na tomto pietním aktu s projevem, který zveřejňujeme níže.
* * * * *
Vážení spoluobčané, dámy a pánové,
je příznačné, že si každý rok připomínáme výročí ukončení druhé světové války a současně tak i osvobození naší vlasti. S hlubokou úctou vzpomínáme těch, kteří obětovali své životy v boji proti fašismu a jeho nejnebezpečnější formě – německému nacismu.
Druhá světová válka byla tím nejničivějším a nejstrašnějším vojenským konfliktem v celých dějinách lidstva. Její příčiny a tragické následky musí být již provždy varovným mementem nejen pro pamětníky, ale též i zdviženým prstem pro současnou a budoucí generace.
Chceme-li, aby nikdo a nic nebylo zapomenuto, musíme při každé možné příležitosti připomínat krutou realitu nemilosrdné doby světové války, a to v celém jejím tragickém kontextu. Aby tomu tak skutečně bylo, musí být dějinná fakta hodnocena a vykládána toliko objektivně, nestranně a pravdivě.
Odsuzujme tedy při takovýchto pietních vzpomínkách současně tedy i to, co se často děje v některých zemích, kde se odstraňují či dehonestují památníky padlým osvoboditelům, přemisťují ostatky prokazatelných hrdinů a přímo či nepřímo se také oslavují bývalí příslušníci jednotek SS a nacističtí kolaboranti. Je to nejen neodpustitelná urážka památky všech padlých v boji za osvobození a svobodu národů, a to bez rozdílu, ale je to taktéž lidsky a morálně nedůstojné!
Vzdávejme holt všem padlým vojákům, ať již z ruských, amerických či jiných osvoboditelských armád, ale nikdy přitom nezapomínejme na 360 000 českých a slovenských vlastenců, kteří obětovali svoje životy na bojištích, v koncentračních táborech a káznicích nebo byli popraveni v době stanného práva - heydrichiády. Bylo mezi nimi také na 28.000 českých a slovenských komunistů.
Přeživší, ale i ti poválečně narození občané, by neměli nikdy zapomenout na to, co by v případě válečného vítězství nacistického Německa jeho II. Říše náš národ čekalo - totální germanizace českého prostoru a genocida osob, které ho doposud obývaly, v lepším případě zvláštní zacházení s nimi – zjednodušeně řečeno: postupná likvidace dosavadní populace a znovuosídlení získaného území „ čerstvou německou krví a to směrem a způsobem „ k dalšímu zušlechtění předurčené nadrasy.
Na osudu stovek tisíc domácích obětí lze zcela jednoduše ilustrovat, že se náš lid nikdy nesmířil s neblahým a potupným diktátem Mnichova a s následným 15. březnem roku 1939.
Dokazují to bohaté dějiny odboje Čechů, Slováků, i příslušníků dalších národností, a je v tomto smyslu nepodstatné, ať už se tento odboj vedl doma nebo v zahraničí, na východní či západní frontě, nebo i na jiných pomyslných frontách druhé světové války nebo v nacistických káznicích a koncentračních táborech.
A naše Plzeňsko nebylo rozhodně výjimkou. 12 popravených v Plzni, minimálně 30 ve Vejprnicích, přičemž pouze u 18 z nich známe jména, a 73 v Lubech. Takto krvavý účet vystavilo v době před 75 lety našemu regionu druhé stanné právo, které vyvolal atentát na Reinharda Heydricha, kdy se nacisté mstili za operaci Anhropoid.
Zdejší pískový lom se stal dočasným popravištěm z důvodu, že vojenská střelnice v Plzni Lobzích byla veřejnosti příliš známá a poměrně nekrytá a tak gestapo hledalo, a také zde i našlo, vhodnější místo.
První poprava se v těchto místech odehrála 21. června 1942, kdy o život přišli dělník František Petrášek z Plzně a Karel Táborský ze Zaječova. Táborského jméno ale bylo později z pomníku vybroušeno, neboť se postupem doby zjistilo, že o život přišel, nikoliv kvůli odbojové činnosti, ale za vymyšlené udání.
Početně největší poprava 12 lidí proběhla 27. června 1942, kdy zde byli zastřeleni členové vojenské odbojové skupiny vedené pplk. Weidmanem, po kterém byla později také nazvána odbojová skupina, která působila i v plzeňském povstání 5. května 1945, a také někteří další občané za schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora. K dekonspiraci Weidmanovy skupiny došlo poté, co byl v květnu 1942 zatčen kpt. František Sigmund, který po trýznivých výsleších bohužel prozradil jména dalších členů.
O den později přišel nedobrovolně o život 17. letý učeň z Chodouně Antonín Kozler. Poslední popravení, jejichž totožnost se podařilo dohledat, byli manželé Froemrovi, za ukrývání zbraní, a také čeledín Václav Trejbal, člen odbojové skupiny KSČ. Jejich život byl zde násilně ukončen 30. června 1942. Všichni tři byli ze Stupna u Rokycan.
Pod zdejší mohylou jsou ale také, pro Vaši informaci, ještě uloženy i urny s ostatky zastřelených z popravišť v Lubech a Lobzích.
Pro úplnost ale musím dodat, že celou tuto krutou válečnou etapu doplňují také další související, a zde neuvedené oběti, které často ani nevěděly, že se ten či onen jejich rodinný příslušník podílel na odbojové činnosti. A o život tak přišly zcela bez vlastního přičinění. Takto byly do koncentračních táborů odesílány celé nevinné rodiny. Například rodinní příslušníci osob z odbojové skupiny pplk.Weidmana se z Osvětimi také již nikdy nevrátili, přičemž jich tam našly svou smrt plné dvě desítky.
Vážení přítomní, a tak dnes, v čase těchto smutných, již třičtvrtě století vzdálených událostí, krutě prolnutých násilnou smrtí desítek lidí z našeho regionu, tu společně stojíme, připomínáme a uctíváme společnou památku, všech těch bez rozdílu, kteří za svoji vlast položili ve druhé světové válce své životy.
Na závěr svého vystoupení znovu opakuji, že ve velice krušné době soumraku českého národa bylo přímo zde, v „Suchém dole“, v období od 21. června do 30. června 1942, podle poválečné výpovědi zaměstnanců Gestapa Václava Sýkory a Josefa Wexe, popraveno kolem 30 českých vlastenců.
Ať nám vytesaná jména těch, kteří “ na tomto místě za naši společnou vlast padli, aby my jsme mohli pro ni žít”, připomínají nejen ztrátu jejich statečných životů, ale ať také pro nás zůstanou celoživotním poučením. Osobně věřím, že by si to tito hrdinové skutečně přáli.
Čest jejich památce!
Fotogalerie
