ROZHOVOR Jak to bylo s koncem na Ministerstvu kultury? Antonín Staněk z ČSSD poprvé od svého odchodu naplno promlouvá, kdo a co mohlo stát za jeho odstraněním. Nebývale otevřeně popisuje i reálné fungování ministerského aparátu a hodnotí vedení své domovské sociální demokracie.
Jak po necelém měsíci berete svůj nucený konec na Ministerstvu kultury?
Každý takový vynucený odchod vyvolává celou řadu otázek. Jestli byste udělal něco jinak, nebo naopak, zda byste to udělal stejně. Já jsem přesvědčen, že všechno, co jsem dělal, bych dnes udělal stejně. Máte dva přístupy k řízení resortu. Buď jste čistě politik, který veškerou odpovědnost a řízení resortu nechává na náměstcích a odborných poradcích, kteří vám jen nosí věci k podpisu. Nebo se snažíte do výkonu funkce vložit vlastní představu jako já. Vždy jsem se opíral o praktické zkušenosti čtyřletého působení na olomoucké radnici, kde jsem se setkával s každodenními problémy v městské památkové rezervaci, majitelů nemovitostí, památkově chráněných objektů, s problémy souvisejícími s povinnostmi zřizovatele směrem k Moravské filharmonii či divadlu. Znal jsem tuto oblast, rozuměl problémům lidí v terénu a nikdy jsem nepolitikařil.
Po příchodu na Ministerstvo kultury jsem ale zjistil, že každodenní realita je jiná než svět ministerských úředníků. Šokovalo mě třeba, že na ministerstvu dodnes neexistuje elektronické zpracování dotačních programů. Sice můžete elektronicky podat žádost, ale tím to končí a běží to už jen papír a tužka, jak za cara klacka. Zpráva NKÚ dokazuje, že v tomto směru je Ministerstvo kultury někde na počátku minulého století. Tohle byly věci, které mě překvapily, a snažil jsem se je postupně měnit. Jenže jakákoli reorganizace, obzvlášť na ministerstvu, které je blokováno služebním zákonem, není otázka tří čtyř týdnů. Strašně to trvá. Čím víc jsem pronikal do systému, tím víc jsem cítil odpor těch, kterých by se to mělo dotknout.
Jak je možné, že jste resort přebral v takovém stavu? Nedělal snad Daniel Herman s těmito věcmi vůbec nic? Nebo jak si to vysvětlujete?
Zprávu NKÚ jsem dostal na stůl krátce po kontrole a znal jsem i původní zprávu z roku 2014, na kterou tahle navazovala. Na základě kontrolního protokolu jsem se vše snažil napravovat. Kolegové mi naznačovali, že kdybych chodil na vernisáže, na premiéry do divadel a moc se nemontoval do fungování ministerstva, tak by bylo vše v pořádku, a přesně to se ode mě očekávalo.
Pochopil jsem, že ministr, který chce být úspěšný, a pan Herman tam byl čtyři roky, takže asi úspěšný byl, nesmí dělat nic. Nechat to na úředníky, kteří si to vykomunikují, a vy jste potom slavný. Chodit klást věnce, chodit na manifestace, chodit mezi umělce a budete úspěšný ministr. Pokud se naopak chcete starat o to, aby úřad fungoval, aby smysluplně pracoval, narazíte na problémy jako já. Prostě pokud chcete být úspěšný ministr, rozhodně neměňte zajeté zvyky.
Jakým konkrétním překážkám jste čelil?
Podívejte se třeba na některé kroky, které mi jsou vytýkány, že jsem je činil až v samém závěru ministerského působení. Jenže všechny ty „náhlé věci“ byly dlouho systémově připravovány. Například stažení památkové ochrany Hadích lázní. Chodily mi dopisy konkrétních lidí, kteří se tam léčili a byli by rádi, aby lázně zase fungovaly. Jejich stav byl ale zoufalý. Bylo třeba najít kompromis mezi tím, co tam ještě lze zachránit, a tím, co už nikoli. Podobné to bylo v Jánských Koupelích na Opavsku, kde léta chátrají památkově chráněné budovy, nikdo už je nedovede opravit do původního stavu, to je chiméra, ale památkáři na tom dogmaticky trvají. Tyto věci je třeba vždy posuzovat jak z hlediska míry památkové ochrany, tak z hlediska vlastníka.
Další konkrétní příklad, a to je asi největší problém ministerstva, jsou dotační tituly v rámci živé kultury. Připadá mi, že ministerstvo je pouze jakousi přerozdělovací stanicí, kde ministr vylobbuje peníze ze státního rozpočtu, aby je potom rozdělily odborné komise. Poměry v této oblasti jsou úděsné, a když jsem chtěl cokoli změnit, tak přestože šlo o moje vlastní poradní orgány, nesměl jsem jako ministr do nich zasáhnout. Okamžitě se to začalo zákulisními cestičkami vynášet ven, vznikl politický tlak a všichni se do mě pustili.
Chtěl jsem po těch lidech přitom jediné, aby pracovali a byli objektivní, a bylo mi jedno, zda to jsou sociální demokraté, lidovci nebo kdokoli jiný. To byla možná další moje chyba, protože za celý ten rok jsem si na úřad po dohodě přivedl pouze dva politické náměstky, abych tam měl někoho blízkého, komu bych v té jámě lvové mohl věřit. Na rozdíl třeba od Ministerstva zahraničí nebo práce a sociálních věcí, kde je takových lidí nepočítaně, jsem z Ministerstva kultury neudělal žádný zabezpečovací ústav pro mladé sociální demokraty.
Pokud jde o granty a dotace, tuhle agendu měla na starosti náměstkyně Kateřina Kalistová. V čem jste v této oblasti spatřoval největší problémy?
Letošní zpráva NKÚ kritizuje odbor živé kultury, řízený náměstkyní Kalistovou, nejvíc ze všech. Podle mě by bylo třeba oddělit instituce zřizované Ministerstvem kultury a instituce regionální. Co se týče regionálních divadel, tam žádný problém nevidím, naopak. Podařilo se navýšit státní program na podporu profesionálních divadel o 60 milionů, což byl obrovský úspěch. Horší to je třeba ve vztahu k Národnímu divadlu. Existuje tu garanční rada, která je de facto neodvolatelná. Když jsem naposledy s touto garanční radou jednal, neměl jsem pocit, že jedná ministr se svým poradním orgánem, ale s rozzuřeným vlastníkem Národního divadla. Mám pocit, že řada odborných komisí se pasovala do pozice, že jde o jejich výsostná práva, že jedině oni mohou rozhodovat, a nikdo, ani ministr, jim do toho nemá co mluvit. Přitom přece nikdo nemá na členství v dané komisi nárok, tyto komise slouží jako poradní orgán ministra a je pouze na ministrovi, aby si tam zvolil lidi, které chce. Jestli to tak nemůže fungovat, nemá žádný smysl, aby tu nějaký ministr byl.
Počkejte, jak to může takhle fungovat?
Jedním problémem je dlouhodobé podfinancování resortu jako takového. Peněz tam není mnoho a ti, kteří jednou dotace dostanou, mají zájem je dostávat pravidelně a ve svých rozpočtech s tím tak nějak počítají. Jakákoli změna parametrů nebo komisí ohrožuje jistotu těch lidí a organizací, že peníze opět, skoro automaticky, dostanou. V okamžiku, kdy jsem začal nastavovat nově pravidla, protože děr v lodi, kudy peníze neefektivně utíkají, je opravdu hodně, vzedmula se obrovská vlna nevole a náhle bylo potřeba mě odstranit. Pak už ani nešlo o odvolání šéfů Národní galerie a galerie v Olomouci, mimochodem obě instituce fungují a jsou stabilizované. Šlo spíš o záminku a zuřivost se mě zbavit, protože jsem podle nich vyhověl prezidentovi, který tyhle přísavky také nemá rád. Přitom jsem pouze dodržel literu zákona, protože nikdo se nemůže chovat, jako by jim ty instituce patřily. Šlo o spouštěcí mechanismus a zbabělci, kterým začalo jít o příjmy, se do mě za pomoci spřátelených aktivistických novinářů pustili naplno. Paní Machalická z Lidovek, pan Konrád z Aktuálně či paní Perknerová z Deníku rádi posloužili…
Podívejte se na aféru vyvolanou kolem předsedy Ústřední knihovnické rady, pana dr. Richtera. Tato rada je poradním orgánem ministra. Knihovnická rada navrhovala některé systémové změny, které jsou z knihovnického zákona v kompetenci Národní knihovny, a tak tam docházelo ke dvoukolejným pohledům na problém, kdy se ředitel Národní knihovny a předseda Ústřední knihovnické rady dostávali do střetu. Je přece absurdní, aby konflikty s Národní knihovnou byly vyvolávány předsedou poradního orgánu ministra.
Nebylo to odvolání šéfa knihovnické rady unáhlené a na poslední chvíli?
Ne, to odvolání nebylo žádné nepromyšlené rozhodnutí. Dlouhodobě jsme pracovali na změně stanov Ústřední knihovnické rady, tak aby byly v souladu s platnou legislativou. Předsedu té rady jsem sice odvolal, ale zůstal jejím členem. A rada rozhoduje jako kolektivní orgán, takže váha jeho hlasu se v ničem nezměnila. Absolutně mylný výklad pak je, že jsem ohrozil nějaké kontrolní funkce knihovnické rady. Ta žádné kontrolní funkce nemá, rada je od slova raditi. Zase šlo o záměrné mediální dezinterpretace ve smyslu, že jsem do něčeho zasáhl a někoho jen tak odvolal.
Realita je taková, že v těch různých komisích a radách sedí ti lidé klidně i pět deset let. A všichni si na to zvykli, mají tam teplá místečka, nikdo nedělá žádný problém a teď najednou přišel ministr a začne něco měnit, a co si to dovoluje. Je proto namístě začít vést seriózní debatu včetně toho, jak bude do budoucna Ministerstvo kultury vypadat. Nemůže to být jen průtokový ohřívač na peníze, kam si politické strany nacpou poslušné kývače a vykonavatele jejich přání.
Váš výklad o tom, jak Ministerstvo kultury funguje, mi připomíná britský seriál Jistě, pane ministře…
Ano, to máte pravdu. Možná jsem naštval některé své náměstky, protože jsem jim neustále připomínal tento seriál s tím, že jsem ho viděl několikrát, a nepřipustím, aby to na Ministerstvu kultury fungovalo stejně jako v tomto seriálu. Skutečně by chtěli, aby ministr byl pořád ve vzduchu a někam cestoval, nebo pokud už by musel být doma v České republice, tak nejlépe někde v terénu.
Z druhé strany pro mě byly výjezdy do regionů přínosné, to jsem dělal rád, protože jsem se setkával s běžnými lidmi, které celá řada mých předchůdců přehlížela a nikdy se s nimi nepotkala. Zajímal jsem se o to, jak to funguje v knihovnách, muzeích, restaurátorských dílnách, za kolik tam ti lidé pracují, jaké mají podmínky apod. Což nebylo dřív zvykem, ministři se zpravidla potkali s vedením dané organizace, které vysvětlilo, jak je to všechno pěkné. Platí, že někteří ministři, a ti mladí zvláště, viděli dělného člověka tak možná na obrázku v metodické příručce.
Mimochodem, co se týče umělců, kteří právě ve vašem případě tak hlasitě křičeli a patrně se podepsali na vašem konci, jak vnímáte jejich politické aktivity ve smyslu, že mají poměrně silný vliv? Stačí vzpomenout na případy, kdy třeba nějaký umělec dostal státní vyznamenání od prezidenta a pak byl uměleckou obcí zadupán do země.
Každý, kdo se jen podíval na pana prezidenta a ten jeho pohled opětoval, každý, kdo s ním souhlasí nebo mu někdy, byť náznakem vyjádřil podporu, je v uměleckých kruzích odepsaný, ostrakizovaný. Takové je dnes nahlížení.
Umělecká obec, nebo chcete-li kulturní fronta, je velmi nenávistná, i když se zaštiťuje demokracií a svobodou slova. Pokud nemáte jejich pohled na věc a jejich názor, nemůžete se s nimi domluvit. Důležité je ale říct, že nejsou takoví všichni.
Ještě se vraťme k vaší osobě. Jak si vysvětlujete postup vlastní strany a jejího předsedy Hamáčka? Nejprve vám byla vyjádřena podpora a několik dnů poté vás šéf strany vyzval k rezignaci. Máte třeba signály, že na předsedu ČSSD někdo tlačil, aby se vás zbavil?
Celou dobu nad tím stále přemýšlím a nenašel jsem racionální vysvětlení, kromě toho strachu z reorganizace. Pan Hamáček mě ubezpečoval, že všechny kroky, které chystám, jsou v pořádku a mám jeho podporu a pak se to z hodiny na hodinu všechno změnilo. To bylo pro mě velké zklamání. Samozřejmě mi řekl, že šlo o jeho rozhodnutí, já na to ale odpovědět neumím, spekuloval bych. Je vidět, že stejně jako stál za nominací Michala Šmardy a pak se to náhle změnilo, že jsou ve straně zřejmě jiné vlivy a jiné tlaky, kterým předseda čelí, musí jim naslouchat a musí je naplňovat. Já jsem samozřejmě jeho rozhodnutí vůči mé osobě respektoval, i když jsem s tím nesouhlasil. Byl jsem překvapený, ale demisi jsem podal.
Jak tenhle veletoč vedení sociální demokracie podle vás mohl působit na veřejnost, na voliče?
Sociální demokracie stále mluví o tom, jak chce získávat zpět voliče. Teď za poslední asi měsíc se setkávám s velkou mírou porozumění a podpory ze strany občanů v tom, že mi říkají, že jsem odhalil ničemnosti, poukazoval na podezřelé dění a strana vás místo podpory odvolala. Lidé se ptají, proč mě odvolali. Odpovídám na to tak, že jsem asi byl příliš aktivní a dělal věci podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Chtěl jsem resort učinit průhledným, finanční toky nastavit tak, aby si na příspěvky mohl sáhnout každý, kdo splní podmínky, které budou jasné a transparentní. A postupně zastavit všechny penězovody a přisávání pijavic na státní rozpočet. To se některým našim představitelům asi nelíbilo, tak zakročili.
Proto si myslím, že už v závěru nešlo o to, že jsem odvolal pana Fajta, ale spíš o to, co hrozilo. Své představy o změnách v resortu jsem říkal nahlas a ukázalo se, že to asi nebylo taktické.
Takže myslíte, že se vedení ČSSD zaleklo hlasitých protestů z řady umělecké fronty a nemělo odvahu tomu čelit?
Byly to asi obavy z humbuku, který mohla kulturní fronta vyvolat nebo který už vyvolala. Pořád se obáváme toho, že umělci podepíší nějakou petici. Nemluvě o tom, že jde často o elektronické petice, které nemají pořádnou relevanci. V tom případě by musel odstoupit snad každý ministr, protože na všechny je nějaká petice.
Slyšel jsem komentáře typu: kdybychom měli 30 procent, tak nás nějaká petice nezajímá. Teď máme sedm a hrozí nám pět nebo ještě méně atd… podle mě si vyhodnotili, že ti, kdo proti mně protestují, jsou naši budoucí voliči. S tím rozhodně nesouhlasím, takoví lidé nikdy sociální demokracii nevolili a volit nebudou. Naopak naši tradiční voliči jsou z toho jen zmatení a nechápou to.
Zaznívají názory, že sociální demokracie má těch zhruba sedm procent právě proto, že se chová, jak se teď chová, a nikoli naopak…
Přesně tak. Po zvolení poslancem jsem poprvé delší dobu žil v Praze a mám pocit, že řada sociálnědemokratických politiků žije v bublině a myslí si, že politiku vnímají lidé po celé republice tak, jako je vnímána v Praze. To je naprostý omyl. Když jsem jezdil po regionech, zjistil jsem, že vnímání politiky je tam úplně jiné. Pokud se toto nezmění, tak bude mít sociální demokracie velký problém. Musí se začít zajímat o lidi práce, ne o ty pověstné městské liberální voliče. A co hlavně, nemůžete řídit stát, když jste v životě neřídil vůbec nic. Lidi, kteří jdou ze školy a politické líhně rovnou do politické práce. Někdo takový se přece nemůže na nejvyšší úrovni podílet na řízení státu, když viděli normální život a pracující lidi jen na fotce v příručce. Za tímhle si stojím. Poučovat občany bez zkušeností s reálným životem, to nemůže fungovat. Jestli ve vedení strany budou lidé, kteří už něco dokázali a mají životní zkušenosti, začneme mít výsledky. Přitom takové lidi ve straně máme, ale nejsou na vedoucích pozicích. Teď tam jsou spíš lidi, kteří za celý život nevyšli ze stranických sekretariátů a pak nám všem kážou vodu, zatímco sami pijí víno.
Celý článek včetně grafiky najdete v Parlamentních listech zde: https://www.parlamentnilisty.cz/arena/rozhovory/-Udesne-Antonin-Stanek-p...
Zde je ubohé odůvodnění předsedy ČSSD Hamáčka pro Seznam.cz, proč odvolal ministra kultury Staňka:
"V době, kdy byl navržen na ministra kultury, byl primátorem Olomouce. My jsme se nějak detailně neznali, nicméně já jsme samozřejmě hledal reference a ty byly bezproblémové. Tehdy. To znamená to, co se stalo potom, mi můžete klást za chybu, ale já jsem ty informace neměl. Já jsem nevěděl, že to tak dopadne. To se prostě stane, do lidí nevidíte," vysvětluje své kroky předseda ČSSD.
"Ani po začátcích problém nebyl, Antonín Staněk se tam etabloval, vyjednávaní o rozpočtu probíhala celkem dobře, problémy přišly až později,” dodává Hamáček.
Potíží se však Staněk postupně způsobil hned několik a to zejména svými vyjádřeními na veřejnosti. Některé z nich Jan Hamáček během rozhovoru připomněl, i když je detailněji nerozebíral.
Antonín Staněk proslul třeba tím, že nedokázal fundovaně odpovědět na to, jak velký rozpočet má Ministerstvo kultury. Dvakrát tvrdil, že resort má 1,8 procenta z celkového státního rozpočtu. Ve skutečnosti je částka ale mnohem nižší – činí 0,8 procenta.
Že není o resortu zcela informován, naznačilo i to, když v rozhovoru pro ČTK zaměnil orchestr PKF – Prague Philharmonia za Pražský filharmonický sbor, následně pak navíc obecně prospěšnou společnost PKF vydával za svoji příspěvkovou organizaci.
Upozornil na sebe ale i tím, když se postavil za návrh poslance KSČM Lea Luzara udělit státní vyznamenání komunistickému básníkovi Karlu Sýsovi. Pro server aktualne.cz pak dodal, že by si vyznamenání zasloužila i Jiřina Švorcová za výkon v normalizačním seriálu Žena za pultem.
Svoji blízkost k autorům z řad KSČM pak projevil ještě jednou, když na vánočním setkání klubu strany křtil knihu Miroslava Grebeníčka, který rozebíral téma církevních restitucí. Někdejší ministr pak odmítl, že by dílo skutečně pokřtil.
Největší pozornost však Antonín Staněk na sebe upoutal ve chvíli, kdy odvolal v kulturní obci uznávaného ředitele Národní galerie Jiřího Fajta. Hamáček v rozhohoru pro Seznam uvedl, že v této věci za Staňkem stál.
"Mně je podsouváno, že jsem Staňka vyhodil kvůli Fajtovi, to není pravda," uvedl předseda ČSSD. "Já jsem pochopil, že to nepůjde, když začal dávat rozhovory, kdy se ukázalo, že neví, jaký má rozpočet. Těch rozhovorů bylo několik a bylo to v kampani, kdy jsme se blížili do evropských voleb. To mi přišlo nebezpečné, takže jsem ho požádal, aby z té funkce odešel," sdělil své důvody Staňkova odvolání předseda ČSSD.
(Zdroj: Seznam.cz)