Po svém odchodu z „vyšších pater“ politiky jsem plánoval návrat ke své původní profesi lékaře (s níž jsem však nikdy neztratil zcela spojení) a této profesi se od léta s plným nasazením věnuji. Vzhledem k svému pracovišti mám každodenní kontakt vlastně se subjekty lékařské, resp. zdravotnické praxe všech úrovní, tedy od pacienta až po špičková lékařská pracoviště, a jsem nucen konstatovat to, co náš pan premiér a současný ministr zdravotnictví odmítají: totiž tristní a výhledově krizový stav českého zdravotnictví. Jsem proto rád, že poslanecký klub KSČM inicioval k tomuto problému mimořádnou schůzi Poslanecké sněmovny, a je dobré, že tato schůze byla přerušena, neboť se jí nedostávalo objektivních informací, ale hlavně chyběl ucelený návrh, jak tento problém řešit.
Pan premiér na nedávné tiskové konferenci věnované zdravotnictví zářil optimismem. Asi jej předtím reprezentanti resortu neprováděli po nemocnicích v regionech. Tedy tam, kde jsou vážné problémy s dostupností zdravotnické péče a s nedostatkem personálu. Pan premiér to ale vidí jinak, podle něj se prý čeští lékaři vracejí ze zahraničí domů. Toto sdělení zaznělo jako černý humor. Proč tedy je až zoufalá poptávka po praktických lékařích, jejichž věk se neustále zvyšuje? Proč zejména okresní nemocnice, pokud ještě zůstaly zachovány, trpí nedostatkem specialistů všeho druhu? Podle mne je pan premiér „svým“ ministrem zdravotnictví mylně informován. Tvrzení ministra zdravotnictví, že tam, kde špatně funguje zdravotnická péče, může za to management, je scestné. Za koncepci zdravotnictví, za návrh řešení toho, jak zde existující – podle mne – havarijní situaci řešit, odpovídá právě příslušný ministr. A pokud ten říká, že situace není krizová, pak jen chlácholí veřejnost, která je dennodenně přesvědčována o opaku, hlavně pak v mimopražských regionech. A neodpustím si poznámku: ve všech krajích má ANO silné pozice. Co dělají jeho zastupitelé ve prospěch regionálních nemocnic? Ano, jejich zřizovatelem není stát, ale ten je výběrčím plateb na zdravotní pojištění a garantem dostupnosti zdravotnické péče.
V těchto souvislostech chci také poukázat na značné potenciální nebezpečí spočívající v povolení reexportu léčiv. Může se snadno stát, že léky od nás budou za výhodnější ceny vyváženy na Západ a na českém trhu budou chybět. Snad ani nemusím připomínat katastrofální nedostatek středního zdravotnického personálu a jeho špatné platové ohodnocení. Nebo pracovní přetěžování lékařů a zdravotnického personálu včetně tisíců a tisíců tzv. přesčasových hodin. Či snad mám poukázat na vleklý nedostatek stomatologů? Berou-li si pan premiér a ministr zdravotnictví za základ svých soudů o českém zdravotnictví fungování pražských nemocnic, je to špatně. Je přece mnohem více zdravotnických zařízení, jejichž zřizovatelem není stát. Budu proto rád, když Poslanecká sněmovna, z iniciativy poslaneckého klubu KSČM, bude v těchto ohledech vyvíjet tlak na vládu, aby se vážnými problémy ve zdravotnictví zabývala koncepčně a důsledně, bez růžových brýlí, které jsou k ničemu. Na závěr a jako příslib do budoucna: panu ministrovi zdravotnictví neodpustím jeho vpravdě lišáckou odpověď na mé nedávno veřejně položené otázky, zejména pak na to, jak budou čerpány dotace EU na reformu psychiatrické péče. Ale o tom příště a snad brzy.