Začátkem tohoto týdne se v hlavním městě Velké Británie konal výroční summit Severoatlantické aliance. Za červenými koberci, bohatými rauty a tiskovými konferencemi se však skrývala hluboká krize, ve které se NATO nachází. Není to však krize, která by ohrožovala bezprostřední existenci Aliance. Jde spíš o smysl, který toto uskupení má.
NATO vzniklo jako vojenská aliance, která měla čelit Sovětskému svazu. S jeho rozpadem před téměř 30 lety vyvstal před Aliancí problém, že už není nepřítel, před kterým by měla své členy chránit. Ale protože peníze spojují více než cokoli jiného, nové hrozby a noví nepřátelé se našli. Nejprve v podobě „neposlušných diktátorů“ jako byl Saddám Hussajn v Iráku, či Muammar Kadáfí v Lybii, později s rozšířením NATO na východ, to bylo Rusko. To začalo navyšovat svoje zbrojní kapacity, což opět vedlo k potvrzení, že je bezpečností hrozbou. Nakonec závěrečná deklarace z Londýna to opakuje, jako už tolikrát.
Problém samozřejmě vězí v tom, že jakmile začnete roztáčet kola zbrojení, dostáváte se do situace, kterou teorie mezinárodních vztahů nazývá bezpečnostním paradoxem. Snažíte si zajistit bezpečnost tím, že zvyšujete výdaje na obranu, pořizujete si více a modernějších zbraní, abyste měli jednoznačnou, nebo alespoň dostatečnou převahu nad potenciálními protivníky. Jenže v mezinárodních vztazích ostatní vidí, jak se chováte a začnou se vaším zbrojením cítit ohroženi. Nikdo jim nezaručí, že na ně nezaútočíte, když získáte převahu. A tak začnou zbrojit také. Vy zbrojíte, oni zbrojí, a mezinárodní situace je stále více napjatá, protože investované peníze do zbraní nemohou zůstat ležet ladem a musí se zhodnotit: například dobytím nějaké kolonie, nebo dosazením nějakého plukovníka, co se chce stát králem.
Vraťme se ale k NATO. Tato aliance jde přesně ve šlépějích bezpečnostního paradoxu. Prezident Trump v Londýně opět zopakoval, že USA jsou nespokojeny s tím, že ne všechny členské státy NATO dávají 2 % HDP na zbrojení tak, jak se k tomu zavázaly. Jenže výdaje států NATO na zbrojení neustále rostou už pět let po sobě. Do zbrojení tak šlo podle samotného NATO o více jak 130 miliard dolarů víc. Trumpovi to nestačí a nazval ostatní neplatiči, se kterými se vypořádá obchodními nebo jinými nástroji.
Zatímco Trump takto silácky vystupoval, francouzský prezident Emanuel Macron, dánský premiér Mark Rutte, britský premiér Boris Johnson, kanadský premiér Justin Trudeau a princezna Anna si z něj v Buckinghamském paláci dělali legraci. Americký prezident a jeho politika opuštění spojenců, jak to ukázal v případě Kurdů, všechny znepokojuje. Stejnou měrou je znepokojuje i vyjádření Emanuela Macrona, že Aliance je ve stavu „mozkové smrti“. Tato fáze už jen znamená čekání na smrt celkovou.
Ale jak už jsem psala, Alianci drží dohromady mocné zbrojařské zájmy, takže se jen tak nerozpadne. Problém ovšem představuje vysvětlení, jak Macron a Trump na jedné straně (o Erdoganovi ani nemluvě) a zbytek Aliance mohou tvořit jednotný celek, který, jak praví závěrečné prohlášení „zaručuje… hodnoty, které sdílíme, jako je demokracie, individuální svoboda, lidská práva a vládu práva.“ Nejde jen o spor, jak přistupovat k Rusku, který ztělesňují Trump s Macronem, ale také o naprosto nedůvěryhodné trvání na tom, že třeba Edroganův režim má něco společného s vládou práva.
NATO se navíc rozhodlo svoje působení dále rozšířit, když ve svém závěrečném prohlášení uvedlo Čínu jako nového rivala. Místo slibovaného světa vzájemné domluvy a spolupráce se tak znovu a znovu potvrzuje obnovování blokového uspořádání, které si bude dělit svět mezi svoje sféry vlivu. Jenže jak nás historie učí, vždy je v tomto rozdělení někdo nespokojený a rád by existující hranice překreslil. To je nejlepší cesta k nové válce.
Nakonec, aby toho nebylo málo, NATO označilo vesmír, za prostor pro svoje operace. Státy NATO tak porušily svoje mezinárodní závazky. Všechny totiž ratifikovaly tzv. Kosmickou smlouvu. Ta byla uzavřena uprostřed studené války, kdy se byly státy schopné domluvit, že vesmír bude považován na prostor bez jaderných a jiných zbraňových systémů. Tato smlouva je i součástí českého právního řádu – bohužel se jí už nikdo necítí být vázán. Doufejme tedy, že se brzy podaří zastavit financování zbrojního průmyslu, aby ani neuvažoval o tom, že si bude hrát svoje militaristické hry také na orbitě Země. Dost problémů nám dělá už tady dole.