Měl jsem tu čest uctít památku v Petrohradu na Piskarjovském památném hřbitově, kde je memoriální komplex na památku obětem obležení Leningradu (1941-1944). Pojmenován byl podle vesničky Piskarjovo, nedaleko Petrohradu.
Hřbitov byl založen v roce 1939. Komplex se stal místem posledního odpočinku pro 470 000 obětí blokády a 50 000 vojáků, kteří bojovali za prolomení blokády. Naše česká delegace byla prakticky v čele hlavního průvodu pietního aktu za gubernátorem Petrohradu Alexandrem Dmitrijevičem Beglovem, místní vojenskou a civilní generalitou a veterány. Když jsem se ohlédl a uviděl ten velký proud lidí, kteří přicházeli prakticky během celého dne a hluboce se klaněli obětem, byl jsem dojat, ale zároveň i hrdý na to, že to mohu na vlastní oči vidět a poklonit se také. Když procházíte po místech, kde je více než 76 let uložen popel přes půl milionu obětí Leningradské blokády, tak je to zvláštní pocit - máte potřebu jen mlčet, nic víc. Kdo nezažil, nemůže pochopit.
Samotná blokáda
Leningrad (dnes Petrohrad neboli Sankt-Petěrburg), jakožto druhé největší město SSSR, základna Baltského loďstva a významný komunikační uzel, který byl od počátku bojů jedním z primárních cílů německého útoku v rámci Operace Barbarossa.
Město bylo nesmírně důležitým průmyslovým centrem. Bylo výrobcem oceli, lokomotiv, centrem strojírenského a elektrotechnického průmyslu. Ve městě se také nalézal největší gumárenský závod v Evropě. Obležení Leningradu, často též blokáda Leningradu (8. září 1941 – 27. ledna 1944), představovala v rámci Operace Barbarossa důležitý strategický cíl, který byl úkolem německé Skupiny armád Sever pod vedením polního maršála von Leeba. Sovětské obraně velel armádní generál Georgij Konstantinovič Žukov. Obraně města tehdy velmi pomáhalo lodní dělostřelectvo pálící z válečných lodí Baltského loďstva.
V průběhu blokády se zásoby potravin v obleženém Leningradě rychle tenčily a došlo k prudkému snížení přídělů. V této chvíli závisel osud města na vodní trase přes Ladožské jezero. V důsledku blokády se denní dávky chleba snížily na 250 gramů pro dělníky a techniky a 125 gramů pro kancelářské pracovníky, rodinné příslušníky a děti, což stěží postačovalo k tomu, aby se normální člověk udržel při životě.
V zimě 1941-1942 bylo město téměř bez elektrického proudu. Dopravu na ulicích vyřadily silné mrazy a voda se musela přivážet ze zamrzlé řeky Něvy. Rozhodnutí přejít od dobytí k obléhání Leningradu patrně vyvolal i postoj Finů, jejímž představitelem byl polní maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim.
V roce 1943 se pokusila Rudá armáda dostat Leningrad z kleští znovu a překvapivě začala podnikat protiútoky. První z nich se uskutečnil 13. ledna 1943 v rámci sovětské Operace Jiskra. Němci byli nuceni vyklidit jižní břeh Ladožského jezera u Šlisselburgu a Rudé armádě se po urputných bojích podařilo prolomit blokádu pouze v úzké šíji, ne širší než 20 kilometrů. Do Leningradu byla v tomto úzkém koridoru urychleně vybudována provizorní silnice i železnice, která byla 6. února 1943 uvedena do provozu. Díky ní se zvýšil příděl chleba pro dělníky z 250 na 600 gramů a pro ostatní obyvatelstvo ze 125 na 400 gramů na hlavu. Rudé armádě se však podařilo dobýt právě jen tento úzký pás země.
Konečnou ofenzivou, díky níž došlo k definitivnímu prolomení blokády Leningradu, byla Leningradsko-novgorodská operace. Ta začala ve stejný den, jako ofenzivy v roce 1942 a 1943, tedy 13. ledna. V noci z 13. na 14. ledna 1944 zahájila Rudá armáda mohutnou dělostřeleckou přípravu, po které následoval útok tankových a mechanizovaných vojsk za masívní podpory letectva na vojska německé Skupiny armád Sever.
Dne 27. ledna 1944 pak došlo ke konečnému prolomení fronty v důležitých komunikačních uzlech a blokáda Leningradu tak byla definitivně prolomena.
Přesto, že po 872 dnech byla blokáda Leningradu prolomena, počet obětí na straně Leningradu dosáhl jednoho milionu dvou set tisíc – způsobený hladem, bombardováním, nemocemi, umrznutím a ostřelováním. Popel obětí je dodnes netknutě uložen na několika částech tehdejšího Leningradu, tedy dnešního Petrohradu.
Vlastní význam blokády
Toto utrpení Leningraďanů spojuje většinu občanů Ruské federace spolu s faktory hluboké úcty k obětem a nezdolnou hrdostí konečného vítězství nad fašisty. Budí v nich jednotu a sílu, národní hrdost, ale i vcítění se do tragédie II. světové války. Jsou to nepopsatelné pocity jednotlivců i národa. Bourá názorové, ideologické, společenské i národnostní rozdíly pod heslem Za Matku Vlast! Má hluboká poklona.