Po lidském životě a kvalitě zdraví, což jsou pro standardně uvažujícího člověka nezpochybnitelné priority, se pandemie koronaviru tvrdě nabourala i do hradeb naší ekonomiky. Ta se přitom ukázala jako zcela nepřipravená a neschopná se s takovouto výzvou úspěšně popasovat. A není divu, když se páteří našeho hospodářství dlouho jeví takové segmenty jako jsou zahraniční banky, nadnárodní společnosti či investoři vyvádějící z naší země stamiliardové sumy.
Stále významnějším zaměstnavatelem se stává soukromý sektor, často na úkor samotného státu. A právě takto postavily pravicové síly, které před lety odcizily občanům jejich “listopadovou revoluci”, a její požadavek na reformy socialismu, nikoliv na jeho úplnou demontáž, základní kámen naší hospodářské stability. A ta se s příchodem, doposud ještě ne plně probádaného, viru nyní projevila jako totálně vratká a křehká.
Již po necelém měsíci restriktivních vládních opatření se začal dlouhodobě opečovávaný a systematicky protěžovaný systém individuálního zaměstnávání a práce rozpadat. Začíná ve velké míře docházet k situacím, kdy mnozí zaměstnavatelé, byť stále jezdí luxusními limuzínami, vlastní lukrativní nemovitosti či pravidelně létali odpočívat do Karibiku, tak najednou zjišťují, že nemají finanční prostředky ani na jeden až dva měsíční platy pro své zaměstnance či na úhradu nájmu, úvěrů apod. A rázem se tak strhl v nejvyšších patrech systému kapitalistického hospodaření poplach.
Domeček totiž nemá pevné státní základy, ale byl spíše postaven z karet sázejících na individuální profit! A ten když je teď omezený, vláda musí, dle podivných úvah pravice, konat. Princip takovéto státní garance soukromého podnikání, ve kterém stojí zaměstnanec až na jednom z posledních míst, mně připadá zvrácený!
Argument, že “stát” zavřel provozovny a omezil tak podnikatelské aktivity a teď za to musí platit, nemůže obstát, protože kdyby se tomu tak nestalo, museli by přece ti, kteří by ve svých podnicích nechali volně šířit smrtonosnou nákazu, sedět ve vězení.
Nic však proti soukromému podnikání, ovšem počet takto koncipovaných subjektů je v naší zemi až neúnosně vysoký, a proto se nedivme, že některé nejsou potom z hlediska své ekonomické kondice zcela v pořádku. A stát by je měl dnes, po pouhých několika týdnech od propuknutí krize, držet uměle nad vodou?
Ten stát, který je českou pravicí, za přispění nadnárodního kapitálu dlouhodobě erodován, tunelován a jeho role ve společnosti je stále více, a to na úkor sektoru soukromého, upozaďována?
Jak by k tomu přišla prostá pracovní síla, ten již zmiňovaný zaměstnanec, který má také své závazky, také živí své rodiny, platí hypotéky atd. a nyní se má i z jeho daní sanovat to, co není plně životaschopné a v mnoha případech je dokonce i tržně nadbytečné?
Zjednodušující logiku, že když se bude mít dobře zaměstnavatel, bude se mít dobře i jeho zaměstnanec, zcela odmítám! Často tomu tak není a člověk je potom nucen sbírat jen drobty padající od stolu, toho či onoho “podnikavce”.
Zatím jsem v tomto ohledu často neslyšel, možná právě přes mediálně zesilovaný hlas podnikatelů a firem, že právě, nebo alespoň také, na zaměstnance by se měla státní solidarita orientovat. A to je velice varující signál! Kroky, které vláda směrem k zaměstnancům podniká, jsou jen jakousi stínohrou.
A tak bohužel je již skoro jasné, že z tří set miliardového schodku státního rozpočtu toho lidé v zaměstnaneckých poměrech a jejich rodiny moc neuvidí.