V poslední době kapitalistická moc strhává antifašistické pomníky, instaluje ty reakční (jako Mariánský sloup na pražském Staroměstském náměstí) a přepisuje nehodící se jména ulic a náměstí.
Ovšem některé osobnosti, jako básníka Vítězslava Nezvala, jen tak obejít nelze. V roce 1975 věnovala partyzánská družina Josefa Hybeše desku na rodný dům tohoto básníka 
komunisty - na školu v Biskoupkách. Nové moci se politické angažování „podivuhodného kouzelníka“ nelíbilo a desku přepsala.
Udělali z básníka revoluce básníka, který nemá překážet. Tedy to, o čem Lenin psal, že se děje velkým revolucionářům po jejich smrti, kdy se činí pokusy udělat z nich neškodné modly, prohlásit je za svaté, ponechat jistou slávu jejich jménu, pro útěchu utlačovaným třídám a k jejich obalamutění, zatímco revoluční ostří jejich díla je otupováno.
Co by na takovou úpravu řekli bojovníci proti fašismu, kteří desku věnovali? Připomeňme si verše básníka Vítězslava Nezvala z roku 1925, které napsal do své knihy Menší růžová zahrada.
Odevzdal jsem svůj lístek ve znamení revoluce,
neboť jsem ten, jenž cítí osudnou nutnost štěstí.
Proti všem, kdož necitelnými mozky hromadí víc,
nežli je možno vyčerpati jedním životem.
Vyvlastnit jejich moc
a přinutiti vojska, aby byla ve střehu
nad každým, kdo chce shromažďovati.
Neboť jsem ten, kdo cítí osudnou potřebu štěstí
a poznav prostý smysl života,
chce míti právo jej prožít.
Proto jsem odevzdal svůj lístek ve znamení revoluce.
Mám právo jej prožít.
Fotogalerie
