Když letos u příležitosti státního svátku 28. října 2020 prezident Zeman udělil předsedovi Ústavního soudu Pavlu Rychetskému Řád Tomáše Garrigua Masaryka, tedy druhé nejvyšší státní vyznamenání, evidentně dal najevo, že je informován, a současně vsadil na to, že u pana Rychetského jsou zachovány alespoň zbytky soudnosti, rozumu a slušnosti a že je schopen správně si vyložit, o co tu běží.
Ten, kdo se alespoň trochu orientuje v nejvyšších patrech naší politiky, kde se mnohdy jedná jen o jemné symbolické náznaky, dobře věděl, že Rychetskému dal prezident jasně najevo, že nastal čas. Prezident naprosto správně vyhodnotil jasné signály o ztrátě schopností předsedy Ústavního soudu ČR zvládat náročnou funkci a o nebezpečí, že se osobně znemožní a zkompromituje i "svůj úřad".
Pavel Rychetský však už bohužel nebyl v situaci, že by se mu podařilo jemný náznak Hradu správně vyhodnotit. Nesplnil očekávání, že sám abdikuje, přijme poděkování a především že uvolní funkci schopnějším – a vše bude alespoň touto formou uvedeno do stavu, jak má být, jak se sluší a patří.
Není přece ostuda, když ústavnímu soudci s věkem dojdou síly.
Ale prezidentův signál bohužel přišel v době, kdy už ubývající rozumové schopnosti pana předsedy nestačily na vyhodnocení situace, kdy míra ztráty soudnosti a sebereflexe Pavla Rychetského překročila únosnou mez.
Bohužel to potvrdil svými nedávnými hloupými výroky o ústavních činitelích a nenávistnými slovy na adresu komunistické strany, které by neprošly ani mladičkému, nezkušenému asistentu okresního soudce.
Takto zkompromitoval Rychetský nejen sebe a svoji dosavadní práci, ale především instituci, v jejímž čele stojí.
Teď už nezbývá než čekat, že možná ještě bude mít to štěstí, že snad bude mít světlou chvilku, v níž si uvědomí, co napáchal, a urychleně odstoupí z funkce předsedy Ústavního soudu České republiky.
Rychetský zkompromitoval nejen sebe a svoji dosavadní práci, ale především instituci, v jejímž čele stojí.