K aféře Vrbětice

19. 4. 2021

Nebudu jistě první, kdo na úvod svého zamyšlení uvede, že sobotní večer patřil šokující zprávě, kdy naši nejvyšší ústavní činitelé obvinili Ruskou federaci z aktu státního terorismu vůči České republice. Následující gejzír kusých informací připomínal obsah článků někdejšího časopisu Hrom!. Byla to doslova jakási halucinace, které z těžímohli uvěřit ti, kteří nejsou jati všudypřítomnou rusofobií a protislovanskou propagandou a kteří používají mozek.

Cesta o vyjednání vakcín do Moskvy prý byla fikanou záminkou – jakou je koneckonců každý slib sociálních demokratů. Rozum zůstává stát. A je tomu tak i v případě dalších a dalších šokujících zjištění, která by mohl napsat i podprůměrný autor detektivek či inscenací České televize. Jediné, co se provalilo mezi řádky je jakýsi tichý „pardon“, lépe řečeno podpora tajným dodávkám zbraní  režimu na Ukrajinu nebo protivládní „opozici“ do Sýrie. Pokud bude tato skutečnost opravdu potvrzena, řeči představitelů české vlády o státním terorismu jsou na rovině pořekadla „zloděj křičí: Chyťte zloděje!“

Oprávněné jsou pak pochyby střízlivě uvažujících občanů, jak je možné, že tak strategické místo vrbětického muničního skladu nehlídali cvičení vojáci, proč bylo vládou pronajato soukromé firmě, která tam nasadí dva vrátné, firmě, která obdržela elektronickou poštou fotografie dvou teroristů, kteří následně bez problémů i osobně sklad navštíví. Po jedné detonaci následuje druhá, sklad byl opět navštíven a opět bez náležité ostrahy. ČR disponuje fotkami obou viníků a neposkytne je jako varování před nebezpečím ostatním partnerům v EU. Do toho všeho otrávení Skripala a bulharská stopa. Trochu mnoho na jeden případ, který spal 7 let a probudil se tehdy, kdy vodami Černého moře mělo plout americké válečné plavidlo, které je následně nahrazeno britským, kdy se ukrajinská krize s přispěním Spojených států vyostřuje a kdy administrativa USA tlačí všemi pákami na zakázku pro českou jadernou elektrárnu – za vydatné podpory českých politických maňásků na americké ruce.

Začínám mít pocit, že tato „šokující zjištění“ mají být především argumentem, proč naservírovat dukovanskou zakázku Američanům a také mají být (jištěni podporou takových režimů, jako je ten lotyšský) záchranným lanem upadajícího „hnutí“ jednoho oligarchy a dávno mrtvé sociální demokracii. Úvodní „součinnost“ Hradu a následné velké mlčení neukazuje rozvahu, ale strach.

Vyvarujme se toho, aby osobní zájmy politických loutek a zahraničních korporací či administrativ dotlačily Českou republiku na úroveň politické kultury směřování zahraniční politiky Polska, Ukrajiny či Pobaltí.

Autor: 
Stanislav Grospič