Na civilizační vrchol a zase dolů. Proč mají komunisté právo cítit se triumfálně?
Za prvé proto, že 30 let po pádu jejich moci je zřejmé, že české země dosáhly v období 60. – 80. let svého civilizačního vrcholu. Co se týče vzdělanosti, životní úrovně, majetku domácností, schopnosti realizovat velké projekty, technického pokroku, dětského zdravotnictví a dalších oblastí, velmi obtížně by se hledal měřitelný ukazatel, jehož hodnota nevrcholí právě v té době.
Za druhé proto, že po pádu předlistopadového režimu následoval prudký úpadek. Jak to před časem shrnul profesor Budil, Češi se během jedné generace změnili z národa schopného postavit jadernou elektrárnu v národ, pro který je problém zajistit záplatování dálnic. Dramatický a předtím nepředstavitelný úpadek postihl školství, vzdělanost, kulturu, průmysl, zemědělství, obranu, státní finance, národní sebevědomí a řadu dalších oblastí. Přínosy 90. let, jako např. nárůst osobní svobody nebo možnost snadného zakládání malých firem, se ukázaly jako krátkodobé. Něco podobného zažil český národ pouze jednou – v prvních generacích po Bílé hoře.
Za třetí proto, že většina lidí, kteří mají srovnání, si to uvědomuje. I když pokračující vědecko-technický pokrok zmírnil pád životní úrovně a přinesl v pár oblastech dokonce výrazné zlepšení (např. zdravotní péče o dospělé), přesto většina pamětníků hodnotí předlistopadový režim jako lepší než současný. A to i když zahrnou jeho velmi stinné stránky, které nepochybně existovaly, v tom nemá smysl si cokoliv nalhávat. Celý článek zde:
Psáno pro seminář KSČM v Brně, kde to mohlo být proneseno jenom v dramaticky zkrácené podobě, protože nám imperialisté zabránili přijet včas.