Počátek 90. let minulého století provází jeden zdánlivě paradoxní moment. Na straně jedné se rozpadaly více méně mohutné a vlivné státní útvary a zakladatelé OSN (SSSR, Jugoslávie, Československo), na straně druhé se tzv. sjednocovala Evropa pod nadvládu Bruselu. Proč »zdánlivě« paradoxní moment? Protože to »druhé« by se neobešlo bez toho »prvního« - čili Brusel by v intencích dané globální strategie (de facto nadstátního dirigismu a omezování suverenity národních států) nikdy nemohl spoutat velkou část Evropy, kdyby v tom samém čase existoval dále zejména Sovětský svaz, ale také nepochybně poválečné vícenárodní státy - federace, Jugoslávie a Československo.
Před třiceti lety, 19. srpna 1991, se uskutečnil poslední pokus, jak proamerickým (probritským) Gorbačovem započatému a politicky naivně stejně orientovanému - a poté alkoholem zdecimovanému Jelcinovi de facto dokončenému rozpadu SSSR zabránit. Není smyslem této vzpomínky tu popisovat to, co většina buď pamatuje, nebo alespoň zná z médií, resp. co se v ony tři osudné dny (19. až 21. 8. 1991) v Moskvě odehrávalo.
Podstatnější je to, co se na území tehdejšího území Sovětského svazu a co v následujících třech desetiletích už na území tzv. Svazu nezávislých států dělo, a proč. Toto lze shrnout velmi stručně - analytici popisují jasná fakta o tom, že postsovětské republiky bylo zapotřebí jednak destabilizovat zevnitř a dále latentně hrotit jejich vztahy se samotným Ruskem. Je jasné, že jeden válečný občanský konflikt následoval za druhým a třetím... - s cílem vyčerpat v nich všechny zúčastněné a zejména pod tzv. pláštíkem demokracie všude, kde to šlo, instalovat Spojeným státům a jejím spojencům oddané, až posluhovačské vlády.
Samotný výčet vojenských střetů je poměrně dlouhý, nikoli však překvapující a ani neuvádím úplný...
Válka o Náhorní Karabach, Válka v Jižní Osetii (1991–1992), válka v Abcházii (1992–1993), občanská válka v Gruzii, ovetsko-ingušská válka, válka v Podněstří, občanská válka v Tádžikistánu, první čečenská válka, válka v Abcházii (1998), válka v Dagestánu, druhá čečenská válka, krize v Pankiské soutěsce, válka o Severní Kavkaz (válka v Ingušsku), válka v Jižní Osetii a Abcházii 2008 a konec jednopolárního světa, válka o východní Tádžikistán, krymská krize, která ale už nekončila podle starého scénáře a referendum rozhodlo ve prospěch občanů a Ruska, a probíhající válka na východní Ukrajině.
Jaká zvěrstva doprovázela parcelování Jugoslávie, jistě má většina z nás dodnes v paměti. Zpoza rohu všech těchto naprosto zbytečných a uměle vyvolaných krveprolití řídily Brusel a Washington nové dělení světa. Žel, v této době již nebylo relevantní síly, která by se jim postavila na odpor. Sovětský svaz padl a v Evropě, zejména v její východní části, započala tvrdá diktatura Bruselu (mezivládní RVHP nahradila nadvládní EU), jejíž následky jsou v řadě oblastí fatální již nyní a teprve budou v blízké budoucnosti. Diktatura EU a NATO je nesrovnatelná s tou sovětskou, poněvadž ta bruselsko-washingtonská sebrala evropským státům suverenitu a snaží se jim odebrat nebo zničit i národní identitu.
Myslím, že na takové zotročení nejen Brežněv, ale nikdo jiný z tehdejších politických představitelů snad ani nepomyslel. Je jisté, že při každé koordinaci v jistých ohledech jsme jako součást RVHP a Varšavské smlouvy museli respektovat společné cíle nebo, chcete-li, poslouchat, ale jinak nás Sověti nechali normálně žít. Nikdo nás opravdu ani nežádal, abychom šli válčit třeba do Afghánistánu. Odkud dnes utíkáme po debaklu politiky USA a NATO, jak to trefně pojmenoval německý ministr. Hlavně však nikdo nelikvidoval z konkurenčních důvodů naše podniky a nekradlo se ve velkém. Čech byl Čechem, Moravan Moravanem a Slezan Slezanem, mladoboleslavská Škodovka byla československá, ne sovětská, a naše zemědělství své občany uživilo bez cizí pomoci. Dnes jsou takřka všichni světoobčané, pomalu nevědí, kde se narodili, ovšem bez vepřového z Německa, zelí z Polska a brambor ze Španělska by se už ani nenajedli.
Vývoj ukázal nejen to, že došlo k výměně hegemona, jelikož nejsilnější ekonomika světa je ta čínská, ale zejména ukázal, že uměle vyvolaný konflikt může načas zastavit rozvoj, ale lidé se nenechají balamutit do nekonečna.