Chtělo by se říci, volby skončily, zapomeňte. Ale v tomto případě to není tak jednoduché.
Parlamentní volby určují politiku na čtyři roky dopředu. A my máme sněmovnu, kde není jediná levicová strana, jedna je napravo populistická a zbytek středopravicové a pravicové.
Řada lidí je nadšena, že se zbavila Babiše a komunistů, ale již nemyslí, co bude dál. Přece jen v republice žije většina lidí, kteří mají výše „do žlabu“.
Prvním znamením je zářijová inflace téměř pět procent a na konci roku má být šest procent. Vítězné strany tvrdily, jak chtějí spořit a snižovat schodek státního rozpočtu.
Na čem chtějí šetřit?
Nejjednodušší to je na lidech, ceny rostou všude, rezervy vidí v sociální oblasti, připlatit se dá ve zdravotnictví, zmrazí se důchody a další a další.
Pokud bude platit současný scénář, vládu bude tvořit pět stran. A pět stran musí odměnit svoje lidi funkcemi na všech úrovních, tak se asi nebude snižovat počet vysokých úředníků na ministerstvech.
Těch nižších se to netýká, někdo na ministerstvu pracovat musí.
Na druhou stranu, po opadnutí euforie, těch pět stran se musí domluvit a ve vládě také spolupracovat. A to bude oříšek, vládní krize přijde brzy.
V nejméně vhodnou dobu onemocněl i prezident Miloš Zeman. Štvanice, kterou na něj pořádá část médi,i vyvrcholila o volebním víkendu při převozu do nemocnice.
Kam jsme se to dostali?
Kde je trochu úcty a novinářské etiky?
Ti „bojovníci“ by neměli zapomínat, že každý, komu je přáno, zestárne a může být nemocný. Každý trochu slušný člověk musí přát prezidentovi uzdravení.
A hradní kancelář bude jistě o stavu pana prezidenta informovat.
A co naše KSČM?
Přes mírně optimistické prognózy jsme nedosáhli ani na čtyři procenta, prostě Lipany. Vnitrostranická krize, kde mezi s sebou bojujeme urputněji než na veřejnosti s ostatními politickými stranami, přinesla své ovoce.
Před rokem přišel propad v krajských volbách, nemáme zastoupení ve všech krajích, spíše naopak jen v některých.
A již část okresů před rokem volala, že to je důsledek podpory vlády Andreje Babiše.
Chtěla změnu vedení, mimořádný sjezd.
Ale odpůrcům změn nahrál covid19.
Dobrovolně skončila jen Kateřina Konečná, sjezd se odkládal, krize se prohlubovala.
Ústřední výbor dokonce zasahoval i do krajských kandidátek.
Snahy o změnu byly umlčeny a výsledkem je potupných 3,60% hlasů ve volbách pro KSČM. Až nyní vedení v čele s Vojtěchem Filipem odstoupilo…
Ovšem nemůže se vina svalovat jen na Vojtěcha Filipa, o řadě návrhů na změny hlasoval ústřední výbor a prakticky vždy předsedu podržel. Škoda, že není při zasedání hlasovací zařízení. Dnes se k výsledku moc členů vedení hlásit nebude.
A to hlavní vedení je ústřední výbor. Proto musí dojít i k zásadní obměně tohoto orgánu, jinak nové vedení strany nemá šanci.
Kandidátku na post předsedy první zveřejnila Kateřina Konečná, statečná žena, která se chce pokusit vytáhnout KSČM z propasti, kam se dostala.
A musí dostat šanci, aby si sama navrhla spolupracovníky ve vedení.
Pokud bude opět vedení, „kde se nebudou mít rádi“, při dalších volbách skončíme pod státním příspěvkem, tedy 1,50%.
Ve sněmovně není ani ČSSD. Bohužel v obou stranách se nejde řada členů, kteří to té druhé přejí.
U ČSSD navíc stále platí nesmyslné Bohumínské úsnesení. V Ústeckém jsem se nepotkal se sociálním demokratem, který ho podporoval, ale nikdo ho nenavrhne zrušit.
Již před mnoha lety jsem navrhoval, že by KSČM a ČSSD měly spolupracovat u senátních voleb. Rozumně si popovídat, posoudit šance a podle toho nasadit kandidáty.
Jednou by komunista podporoval sociálního demokrata, podruhé by sociální demokrat podporoval komunistu.
Možná v dnešní situaci nějaká spolupráce přijde.
Politického protivníka musíme hledat na pravé straně, ne mezi s sebou.
Na kandidátkách bylo řada mladých a mladších lidí, ti musí dostat šanci. Starší pomohou, mladší převezmou zodpovědnost.
A hlavně musí skončit vnitrostranický boj.
Za rok jsou komunální volby, výsledek ukáže, zda jsme se poučili.