Vzhledem k tomu, že se společnost rozděluje na ty, kteří jsou očkovaní proti onemocnění COVID-19, a na ty, kteří očkovaní nejsou, tak je nutné uvažovat o zavedení povinného očkování. Výhody: společnost se již nebude rozdělovat na očkované a neočkované, ušetří se mnoho miliard v podobě různých uzávěr a řešení, jež fungují jako systém ode zdi ke zdi. Nevýhody: lidé to budou vnímat jako nátlak, že se mají nechat očkovat vakcínou, která je experimentální a plně nechrání. Pokud by stát přešel k systému povinného očkování, tak je důležité zdůraznit, že by musel převzít veškerá rizika z tohoto kroku plynoucí. Zejména zdravotní rizika, která by se u očkovaných mohla objevit. Ti, kdo se odmítají nechat očkovat, jsou v současné chvíli určitým způsobem negativně vylučováni ze společnosti a povinné očkování by tuto věc odstranilo - všichni by byli na stejné rovině se všemi svými klady i zápory.
Neočkovaní lidé mají celkově nedůvěru ve vakcíny, nechtějí, aby jim něco bylo nařizováno, jsou proti zavedeným pravidlům nebo nevěří, že nemoc existuje. S tím je těžké bojovat, a proto stát vždy přistupuje k danému problému různými způsoby – pozitivní i negativní motivací, případně silnými restrikcemi pro všechny obyvatele. V reálu to ale znamená, že buď zvýhodňuje jednu, nebo druhou skupinu lidí. Jedná se o klasické rozdělení společnosti například na dobré a zlé, chudé a bohaté a v našem příměru očkované a neočkované. Navíc zde hraje roli to, že se jedná o problém veřejného zdraví.
Když se podíváme na teorii her, tak zjistíme, že se v současné době blížíme ke hře na »obecné dobro«. Ti, kdo se nechali očkovat, jsou vlastně zodpovědní vůči celé společnosti i s riziky, která na sebe přejímají ve chvíli, kdy se dobrovolně nechávají vakcinovat. Naproti tomu skupina lidí, která se odmítá nechat očkovat, působí směrem k očkovaným silně nezodpovědně, protože doufají a často i věří, že naočkovaní jim pomohou, protože se sníží virová nálož v populaci a oni onemocnění nedostanou nebo jen v mírné formě. Navíc na sebe nemusím převzít rizika plynoucí z vakcinace. Neočkovaní lidé tedy hrají hru na obecné dobro, když čekají, až bude potřebné množství lidí naočkováno a virus začne postupně slábnout. Tato hra má ale svoji stinnou stránku v tom, že než se k onomu rozuzlení dostaneme, tak nás to jako společnost bude stát tisíce lidských životů. Zde docházíme k závěru, aby došlo k ukončení samotné hry, tak stát musí určitým způsobem nějak zasáhnout, aby se potřebné množství lidí, kteří »zařídí« obecné dobro, nechalo naočkovat. Docílit konce této hry mohu jedině dvěma způsoby: povinnou vakcinací a pozitivní nebo negativní motivací – očkovaným dám bonus nebo neočkovaným budu ztěžovat život.
Musím podotknout, že nejsem lékař, epidemiolog nebo jinak lékařsky vzdělán. Moje vzdělání je v oblasti sociálních věd, a tak se na problém očkování dívám z hlediska stability systému a celé společnosti. Koronavirus negativně zasáhl celý svět. Nezasáhl jen naši republiku. Každý stát s epidemií bojuje po svém. Zde by stálo za zvážení, kdyby se do tohoto problému nějakým způsobem vložila OSN a očkování důrazně doporučila nebo přímo nařídila. Ostatně sousední Rakousko o povinném očkování uvažuje, když jej chce opřít právě o precedent z roku 1948.
Zde se nabízí ještě jedna varianta: povinně naočkovat celou populaci a v následujících letech se nechat přeočkovat na bázi dobrovolnosti. Boj proti virům je běh na dlouhou trať a viry budou stále častější, stejně i rizika, která z jejich šíření plynou. To je realita globalizace, která je s námi dnes a denně. Za mě je tedy jedinou schůdnou cestou povinné očkování. Jedině tak vyřešíme onu hru na obecné dobro, kterou tady neočkovaní i očkovaní lidé hrají, vyhneme se rozdělení společnosti a nebude nás to stát tak moc a stačí k tomu tak málo.