Na čtyři desítky místních občanů z Vejprnic, ale i lidí z širokého okolí, se zúčastnilo v sobotu 17.6.2023, od 10:00 hodin, pietního aktu k uctění památky obětí heydrichiády v období II. světové války v Suchém dolu ve Vejprnicích v okrese Plzeň – sever.
Jako již tradičně pietní a vzpomínkovou akci pořádal OV KSČM Plzeň – sever v úzké spolupráci s místní základní organizací strany. Role moderátora se úspěšně zhostil Pavel Krejcar z Vejprnic. Po státní hymně přednesl hlavní projev bývalý poslanec za KSČM, aktuálně člen Zastupitelstva Plzeňského kraje, PhDr. Ing. Jiří Valenta, DBA. Ten poté spolu s předsedou OV KSČM Plzeň - sever Ing. Karlem Karlovcem položil květiny k památníku na místě, kde bylo zastřeleno během nacistického běsnění na třicet českých vlastenců.
Další květiny připojili Jan Boštík - předseda Městské rady Klubu českého pohraničí, Miroslav Mimra - člen Krajské rady seniorů, Jaroslav Fikrle - předseda městské rady Matice Čech, Moravy a Slezska v Plzni, Karel Karlovec - předseda OV KSČM Plzeň – sever, Jaroslav Jelínek - tajemník Oblastního sdružení Českého svazu bojovníků za svobodu, Vlastimil Blažek - starosta obce Úherce a někteří další občané.
Zde zveřejňujeme projev Jiřího Valenty, krajského zastupitele za KSČM:
Vážení spoluobčané, dámy a pánové, soudružky a soudruzi,
věřím, že je správné, že si zde každý rok připomínáme nejen výročí ukončení II. světové války, ale současně i osvobození naší vlasti, v přeneseném smyslu jakési to množiny území, jazyka, historie, ale i kulturních vzorců a dalšího odkazu dlouhé řady našich předků,
Nyní ale s hlubokou úctou zde vzpomínáme těch, kteří obětovali své životy v boji proti fašismu v jeho snad nejkrutější podobě – německému nacismu.
Druhá světová válka byla tím nejničivějším a nejstrašnějším vojenským konfliktem v celých dějinách lidstva. Její příčiny a tragické následky se musí již provždy stát varovným mementem nejen pro stále menší počet pamětníků, ale též i zdviženým prstem pro současnou a budoucí generace.
Chceme-li, aby nikdo a nic z těchto krutých zkušeností nebylo zapomenuto, musíme při každé možné příležitosti připomínat nemilosrdnou a nespravedlivou realitu světové války, a to v celém jejím kontextu. Aby tomu tak bylo musí být však dějinná fakta hodnocena a vykládána objektivně, nestranně a pravdivě, a nikoliv překrucována v rozpoutaném ideologickém boji o zejména ekonomické ovládnutí planety ze strany některých velmocí.
Společně tedy odsuďme, a nejen při těchto či obdobných pietních vzpomínkách, také i to, co se nyní děje v některých zemích, kde se odstraňují památníky padlým osvoboditelům z II. světové války, přemisťují se ostatky prokazatelných hrdinů, a někde se dokonce již přímo oslavují bývalí příslušníci jednotek SS a jiní, nacističtí či fašističtí kolaboranti.
Osobně je mi smutno i z toho, že někteří lidé začínají prokazatelné viníky II. světové války i jejich zločiny relativizovat a někteří se do svých úvah nestydí dokonce komponovat i jakýsi díl viny českých a slovenských obyvatel zejména z konce tohoto konfliktu. Nejen, že si tak pletou příčinu s odpovídajícím a zcela spravedlivým následkem, ale současně jsou tyto jejich úvahy neodpustitelná urážkou památky milionů padlých v boji za osvobození a svobodu národů, což je lidsky a morálně nedůstojné!
My ostatní ale vzdávejme hold všem padlým vojákům, ať již z ruských, amerických či jiných osvoboditelských armád. A přitom nezapomínejme na 360 000 českých a slovenských vlastenců, kteří také obětovali svoje životy na bojištích, v koncentračních táborech a káznicích nebo byli popraveni právě v době stanného práva, heydrichiády.
A bylo mezi nimi také na 28000 českých a slovenských komunistů.
Nikdo z nás by neměl nikdy zapomenout na to, co by v případě válečného vítězství nacistického Německa náš národ čekalo: totální germanizace českého prostoru s genocidou osob, které ho doposud obývaly, případně zvláštní zacházení s nimi – zjednodušeně řečeno: postupná likvidace dosavadní populace a znovuosídlení získaného území „čerstvou německou krví“. Z úhlu jejich pohledu: směrem k dalšímu zušlechtění jejich předurčené nadrasy.
Naštěstí se ale náš lid nikdy nesmířil s neblahým a potupným diktátem Mnichova a s 15. březnem 1939, jakožto úvodním dnem okupace vlasti. Z tehdejšího německého pohledu šlo ale o legální a mírové obsazení na základě společného prohlášení československé a německé vlády. A nepřipomíná nám to dnes něco, když se po naší zemi opět projíždějí armády cizích zemí, a to také na základě podpisu jakýchsi podivných mezivládních dohod?
Ale zpět k vlasteneckému odboji našich lidí ve II. světové válce! Bohaté dějiny tohoto spravedlivého vzdoru Čechů, Slováků, ale i příslušníků dalších národností, a je v tomto smyslu nepodstatné, ať už se tento odboj vedl doma nebo v zahraničí, na východní či západní frontě, nebo na jiných pomyslných frontách druhé světové války, případně v nacistických káznicích a koncentračních táborech, nikdo rozumný popřít nemůže!
A naše Plzeňsko nebylo v intenzitě nacistického odporu rozhodně výjimkou. Tento fakt ilustruje 12 popravených v Plzni, minimálně 30 ve Vejprnicích, přičemž pouze u 18 z nich známe jména, a 73 v Lubech u Klatov. Takto krvavý účet vystavilo v době před více než osmdesáti lety našemu regionu druhé stanné právo, které vyvolal atentát na Reinharda Heydricha, kdy se nacisté mstili za operaci Anthropoid.
Na jedenácti popravištích protektorátu bylo za heydrichiády zastřeleno nebo oběšeno téměř dva tisíce obětí. Německá okupační správa si k popravám záměrně vybírala kasárna pořádkové policie a některá další místa, která byla umístěna v blízkosti velkých měst, takže vraždy zasahovaly bezprostředně do psychiky domácích obyvatel. Zastrašit, pokořit, znejistit, nebo přímo zlikvidovat odpor, aby došlo k rychlému poněmčení protektorátu, to byly hlavní cíle nacistického teroru.
Zdejší pískový lom se stal dočasným popravištěm údajně z důvodu, že vojenská střelnice v Plzni Lobzích byla poměrně nekrytá, a tak gestapo hledalo, a také zde i našlo, vhodnější místo.
Ve velice krušné době soumraku českého národa bylo přímo na tomto místě, v „Suchém dole“, v období od 21. června do 30. června 1942, podle poválečné výpovědi zaměstnanců Gestapa Václava Sýkory a Josefa Wexe popraveno kolem 30 českých vlastenců.
První poprava se v těchto místech odehrála 21.června 1942, kdy o život přišli dělník František Petrášek z Plzně a Karel Táborský ze Zaječova. Táborského jméno ale bylo později z pomníku vybroušeno, neboť se postupem doby zjistilo, že o život přišel, nikoliv kvůli odbojové činnosti, ale za vymyšlené udavačství.
Početně největší poprava dvanácti lidí proběhla 27. června 1942, kdy zde byli zastřeleni členové vojenské odbojové skupiny vedené podplukovníkem Weidmanem, po kterém byla později také nazvána odbojová skupina, která působila i v plzeňském povstání 5. května 1945. K dekonspiraci Weidmanovy skupiny došlo poté, co byl v květnu 1942 zatčen kapitán František Sigmund, který po trýznivých výsleších prozradil jména dalších členů. A dále zde přišli o život také někteří další občané za schvalování atentátu na zastupujícího říšského protektora.
O den později byl zde zavražděn 17. letý učeň z Chodouně, Antonín Kozler.
Posledními popravenými, jejichž totožnost se podařilo dohledat, byli manželé Froemrovi, za ukrývání zbraní, a také čeledín Václav Trejbal, člen odbojové skupiny KSČ. Jejich život byl zde násilně ukončen 30. června 1942. Všichni tři pocházeli ze Stupna u Rokycan.
Pod zdejší mohylou jsou ale také, pro Vaši informaci, uloženy urny s ostatky popravených z již zmíněných popravišť v Lubech a Plzni -Lobzích.
Je jasné, že ale dobu nacistické okupace u nás ilustrují i další, s popravenými spřízněné, a zde neuvedené oběti, které často ani nevěděly, že se ten či onen rodinný příslušník podílel na odbojové činnosti a o život tak přišly zcela bez vlastního přičinění.
Takto byly do koncentračních táborů odesílány celé nevinné rodiny. Například rodinní příslušníci členů Weidmanovy odbojové skupiny se z Osvětimi již nikdy nevrátili, přičemž jich tam zůstaly plné dvě desítky.
Vážení přítomní,
a proto, dnes, v čase výročí těchto tragických a velice smutných, již více než osm desítek let vzdálených událostí, tu společně stále neochvějně stojíme, pietně připomínáme a uctíváme společnou památku všech těch, kteří za svoji vlast položili ve druhé světové válce své životy.
Ať nám vytesaná jména na památníku těch, kteří na tomto místě za nás a naši společnou vlast padli, aby my jsme mohli pro ni v míru žít, připomínají nejen ztrátu statečných životů, ale ať jsou pro nás navždy poučením!
Čest jejich památce!
Fotogalerie
