Existují výročí historických událostí, které v dnešní době z důvodu politické a ekonomické podřízenosti Německu není žádoucí připomínat. Patří k nim datum 15. březen 1939. Den, který byl počátkem nejtemnějšího období české historie, takzvaného protektorátu Čechy a Morava. Přestože formální hlavou okupovaného Československa zůstal prezident Emil Hácha, skutečnou moc měl úřadující říšský protektor. Hned na začátku okupace byli gestapem pozatýkáni představitelé jak sociálních demokratů, tak komunistů.
Období okupace představovalo nespočet poprav lidí, hrůzostrašnou smrt v koncentračních a vyhlazovacích táborech, skonání českých občanů při nuceném nasazení na pracích v Německu. Obětí nacistického teroru se staly celé vesnice, z těch nejznámějších Lidice a Ležáky. V odboji zemřelo na sto tisíc občanů.
Většina z nás si možná tohle smutné výročí ani neuvědomila. Není se co divit. Sdělovací prostředky čtenáře jako každý den zahltily událostmi a informacemi všeho druhu. Jen na zprávy k připomenutí si 15. března 1939 jako by bylo vyhlášeno embargo. Prostě není okupace jako okupace. Média nám tento »prohřešek« ale jistě bohatě vynahradí již několik dní před 21. srpnem, z pohledu událostí roku 1968.
A proč není žádoucí si 15. březen připomínat?
Sametový převrat v roce 1989 znamenal pro Českou republiku příležitost pro rozvoj nových vztahů v rámci Evropy a světa. Včetně ekonomické změny orientace ze zemí bývalého tzv. socialistického bloku na sjednocené Německo. Díky politické »vstřícnosti« polistopadových vlád a ústavních činitelů, od prezidenta Havla až po Hermana a Stropnického, je náš stát pro mnohé naše obyvatele 17. spolkovou zemí Spolkové republiky Německo. Co na tom, že v ekonomických ukazatelích trochu pokulháváme. A kdo by se pozastavoval nad skutečností, že se Česká republika stala montovnou Evropy a její občané levnou pracovní silou!
Historické události jsou založené na faktech. Bohužel jejich souvislosti se dají překrucovat a účelově prezentovat dle potřeby vládnoucí elity. Také lidská paměť odstupem času trpí šrámy, navíc je neustále masírována sdělovacími médii.
V této souvislosti si nedovolím nepoložit následující otázku: Není záměrné zamlčování nežádoucích historických událostí určitým projevem kapitulace státu, znakem ztráty paměti národa znamenající konec vlastenectví a hrdosti občana ke svému státu?