Bývalo zvykem dlouhá desetiletí po II. světové válce (a byl to dobrý a zodpovědný zvyk) v českých poměrech, že lidé zodpovídající za použití zbraní v držení státu a za silová řešení, především z armády, ale i z jiných ozbrojených složek státu se drželi spíše v pozadí politiky, než aby veřejně a hlasitě prezentovali do medií své militantní názory.